Díval se do ohně a v hlavě se přebíral slovy. Pronásledovala ho už několik dní. Nezkoušel je zpívat. Ne. Ještě to nebylo hotové. A bylo to něco, co bylo pro něj. Ne pro ostatní. Ostatní měli každý jeho kousek, tohle bylo jen jeho.

Srdce trubadúra, to je neúrodná půda, na které jen bodlák vybují.

Jak může zpívat o lásce? Jednoduše.

Srdce trubadúra, to je popraskaná kůra, do které se ryje slovo miluji.

Ostatní nechtěli slyšet o jeho lásce. Ne. Chtěli slyšet o té své. Je pro ně jen nástroj.

A když není místa na té popraskané kůře, noži rozryté až ke dřeni.

Ryjí do něj nehty ve svém potěšení a nevidí ho. Příjemné chvíle, po kterých kromě jizev nezůstane nic. Bylo to prázdné. Nebyla to láska, o které zpíval, kterou sliboval, kterou... chtěl.

A když není místa, tak se dozajista, moje srdce rázem v růži promění.

Jednoho dne zažije lásky jiných tolik, rozdá jí tolik, že i na něj přijde řada. Musí.

Někdo si vybere růži spíš než bodlák.

Na zahradách kvetou srdce trubadúrů, záhony jsou jimi vystlané.

Stačí jít a utrhnout si růži. Krásnou voňavou růži.

Vždyť to stálo tolik...

A já zpívám svoji píseň z kůru. Moje srdce není dosti popsané.

Moje srdce není dosti popsané.

Plameny tančily ve tmě a Marigold si pro sebe přikývl. Znělo to... dobře. Nebylo to nic, za co by mu někdo zaplatil, ale jemu se to líbilo i tak.

„Jsi nějak potichu."

Zvedl hlavu a podíval se na Geralta, který se staral o svou zbroj.

„Jen skládám."

„Hmm..." Odmlčel se. „Něco, co by za to stálo?"

Zavrtěl hlavou. „Ne, jen něco pro sebe."

„Můžu si to poslechnout?"

Odfrkl si a utrhl stéblo trávy. „Nestojí to za to."

„Co kdybys to nechal na mně?"

Marigold polkl. Zhluboka se nadechl, znovu polkl a spustil.

Celou dobu, co zpíval, se díval do ohně. Nepotřeboval vidět Geraltův znechucený výraz, který měl pokaždé, když vytáhl loutnu.

Nebylo to dobré. Cítil to. Ještě neměl vymyšlenou tu správnou melodii. Neznělo to dobře. Měl radši mlčet.

„Hmm..." zabručel Geralt. „Já měl vždycky bodláky radši."