Střední byla od toho dne jiná. Zvláštní. Odešla pouze třída o ročník výše a vy jste maturanti. Divný.

Dny se táhly a mě velmi potěšilo, když mi Ryley zavolal. Domluvili jsme se, že ho přijedu navštívit na výšku. Mohla jsem skákat radostí, že se znovu uvidíme.

V pátek jsem vyletěla ze školy jako torpédo. Někteří se možná zastavovali nad tím, co se mi stalo, ale to mi bylo jedno. Doma jsem do tašky naházela nějaké spodní prádlo, čisté tričko a pár hygienických potřeb. Rozloučila jsem se s rodiči a sestrou a pospíchala na vlak, který jsem kupodivu nestíhala.

Ve vlaku jsem našla jedno volné kupé a nasadila do uší sluchátko. Pustila jsem si jednu náhodnou písničku a nechala se unést krajinou za oknem. Přemýšlela jsem taky, co budeme dělat. Opravdu jsem se moc těšila!

Pak si ke mně přistoupila nějaká maminka s malými dvojčaty. To bylo opravdu na umření. Dětičky se hádali. A to dosti hlasitě. Jejich matka neměla sílu je napomínat, a tak jen sklouzla znaveně po sedadle a snažila se to přetrpět - já taky.

Dojela jsem na konečnou. Rozhlížela jsem se okolo a kontrolovala hodinky. Hmm. Už by tu měl být.

Pak mi někdo zakryl oči. Než ten "někdo" stačil říci onu oblíbenou frázi: ‚Kdo je to?' Tak jsem se vyděsila a ze sebe obrany má noha vystřelila k muži. Ten zaskuhral.
„Prosimtě, co děláš?" vyjekl, jak jsem zjistila Ryley, třoucí si rukou bolavé místo. „Jé, promiň, nevěděla jsem-. Jseš v pohodě?" optala jsem se ho. Ten zúžil oči a prohlédl si mě.

Pak jsem si všimla ještě jednoho vyvinutějšího kluka, který stál kousek za ním a dosti se bavil, jak bylo zjevné. „Příšte si dávej bacha, kámo," ušklíbl se a poplácal jej po zádech. „Užijte si to. Už mi jede vlak, zatím," zamával a již odcházel na své nástupiště, kde právě oznamovali přijíždějící rychlík. Já se na něj zmateně ohlížela. Pak i na Ryleyho.

„To byl můj spolubydlící," vysvětlil mi, „tak už pojď," vzal mou tašku do ruky a tou druhou rukou mě objal. Přikývla jsem. Tak pojďme.

Cestou jsme si povídali o naprostou náhodných tématech. A dosti se nasmáli. Až jsme došli k jeho koleji. Vyšli jsme do třetího podlaží. On odemkl dveře a velmi zajímavým nemotorným gestem je otevřel. Nad tím jsem se musela zasmát. A pak se všichni diví, proč se mi právě líbí tento kluk.

Pokoj byl malý. Stísněný. A hlavně se zde dost dlouhou dobu nevětralo. Poznal jak krčím svůj nos a šel radši vyvětrat. Za to jsem mu byla vděčná. Svou taßku jsem položila na jednu vydatně používanou židli a šla si umýt ruce do koupelny. Která tvořila sprchový kout, umyvadlo a záchod. Pomalu si zde nedokázal roztáhnout ruce. Jak to vidím, tak já být na vysoké, tak spím radši na chodbě

Poté jsem si sedla na dolní lůžko poschoďové postele. Položila jsem své ruce vedle sebe a zastavil mě jeden fakt - drobky, hodně drobků. Hned co jsem se toho humusu dotkla, tak jsem vyskočila na nohy. To tady nemohl aspoň uklidit?! Nebýt on můj bratranec, tak odcházím.

„Jé promiň!" vyjekl.
Tak toto pěkně začíná.

*