Nebyl si jistý, jestli by zvládli senoseč, kdyby nenajali výpomoc. Čeledíni, děvečky a kdokoliv, kdo měl čas, pomáhal se sečením, sušením a nakládáním sena. Většina z nich přicházela v podvečer, kdy měli hotovou vlastní práci. Bylo to namáhavé, ale vidina zlaťáků, husy nebo naučení trivia přesvědčila dostatek z nich. Ne, rozhodně by on a starý sedlák nezvládli senoseč sami.

Byl to příliš velký statek.

Pokud si ho chtěli udržet, nezbývalo než se rozloučit s penězi, husami i klidnými chvílemi.

Nebyl si jistý, co si myslet o množství dívek i mladíků, kteří ho výměnou žádali o hodiny. Měl být hrdý nebo se bát?

I když mnohým může trvat roky, než se naučí řádně číst a psát, pořád se to chtěli naučit. Byli to dospělí lidé, nepatřili do školních lavic. Ale přesto se chtěli učit.

Časy se rozhodně měnili.

Ale byly lepší.

Vytáhl brousek zpoza opasku a znovu nabrousil kosu. Zepředu, zezadu, zepředu, zezadu. Byl to dobrý rytmus. Stejně jako sečení sena. Celé jeho tělo bylo v pohybu. Svaly ho příjemně pálily. Nebyla to bitva. Nebyl na cvičišti. Byl na louce a sekal seno. Jedno rozmáchnutí za druhým. Nemusel myslet. Jen se soustředil na pohyb čepele ve vysoké trávě, vůni léta a vítr ochlazující sluncem rozpálenou kůži.

Skřípání kol na cestě na pomezí louky a lesa ho přimělo vzhlédnout. Povoz tažený jedním koněm. Na kozlíku jeden muž.

Práce na louce postupně ustala, jak si i všichni ostatní všimli přibližujícího se povozu. Kupec? Teď?

Bylo to podivné.

Fin, který stál nejblíž cestě, na povoz křikl a ten se zastavil. Boromir neslyšel, o čem s mužem na kozlíku hovoří. Vydal se k nim, a když si všiml, že Fin ukazuje jeho směrem, ještě přidal do kroku. Neznámý muž něco řekl a Fin zavrtěl hlavou.

„Hej! Komu patří tahle louka?!" křikl na Boromira cizinec.

Zvedl obočí. Nebyl žádný hej nebo počkej. „Kdo se ptá?!" Postavil se vedle Fina, kosu ležérně opřenou o rameno.

I ostatní přicházeli blíž.

„Brytta. Kdo jsi ty?"

„To je ten, co se po vás tehdy ptal. Jak pak zmizel," zašeptala Tilraen. „Má ty samé divné vousy."

Divné vousy? Ano, hádal, že po stranách vyholené tváře mohli na Tilraen působit podivně. „Gus," řekl mu Boromir jednoduše.

Z povozu se ozval ženský hlas. Nebylo rozumět, co řekl, ale Brytta mu pozorně naslouchal. Pak se podíval na Boromira. „Ty jsi syn sedláka Maravala?"

Opřel se o kosu. Podíval se na něj. „Pořád nevím, kdo se ptá."

Brytta si olízl rty a podíval se po lidech shromážděných kolem Boromira. Ukázal na jediného z nich, který jako jediný vypadal, že je starší než Boromir. „Kdo jsi ty?"

„Duinhir."

Hlas z povozu něco zamumlal.

„Řezbář Duinhir?" zeptal se cizinec.

Duinhir se zamračil. „Jo. Ten."

Kdo byl? Co chtěl? Toto se Boromirovi nezamlouvalo ani trochu.

Plachta za Bryttem se rozhrnula a z povozu vykoukla starší žena. „Duinhire?"

Ten se na ni zmateně podíval.

„Poznáváš mě, Duinhire?"

Obočí se mu vyšplhalo do poloviny čela. „Malá Morag?"

Pousmála se. „Už ne tak malá."

Morag?

Duinhir se rozesmál a plácl se do stehna. Podíval se na Boromira. „To je malá Morag! Maravalova Morag!"

Maravalova Morag?! Jeho dcera? Ona žije?!

Vylezla z povozu na kozlík a podívala se na Boromira. „Ale nemám bratra Guse," řekla pevně, pěsti pevně zaťaté a napůl skryté v sukních.

Boromir přikývl. „To ne."

„Kdo jste?"

Hlas se jí netřásl, ale bylo poznat, že se připravovala bojovat, jestli bude potřeba.

Zvedl bradu a podal kosu jedné z děveček. „Pomáhám na statku. Jsem čeledín."

Nedůvěřivě si ho přeměřila. „A můj otec?"

„V dobrém zdraví. Má tuhý kořínek."

„Bratři?"

„Nikdy jsem je nepotkal."

Pomalu přikývla. Podívala se na Brytta. Pak na všechny kolem povozu. „To je můj manžel." Nadechla se a zvedla bradu, pohled upřený na Boromira. „Vrátila jsem se domů."

Cítil, jak se mu koutky úst rozšiřují.

To byla velmi dobrá zpráva.

Zmateně ho sledovala. Pěsti pořád zaťaté.

Rozesmál se. „Vítej doma, Morag! Tvůj otec bude velmi šťastný."

Její ramena se lehce uvolnila. Přikývla. „To doufám." Znovu se podívala na Duinhira, pak na všechny ostatní. Prstem ukázala do povozu. „Přijela jsem s dětmi domů."

A jako na povel čtyři hlavy vykoukly zpoza plachty.

Dál se usmíval. „Vítejte doma, všichni. Dnes bude velký důvod k oslavě."

Dál ho s podezřením pozorovala, ale po chvíli přikývla. „To ano. Pojedeme teď domů."

Přikývl. Pořád vypadala, že je připravená bojovat. Rozhlédl se po louce. Před setměním byla potřeba udělat ještě spousta práce. Ale u setkání dcery a otce by měl ještě někdo být. Jen pro jistotu. Starý sedlák by měl mít u sebe známou tvář. Kdo ví, jak ten šok snese. Aby to jeho srdce uneslo... Podíval se na Duinhira, který se zdál být jediným, kdo si Morag pamatoval. „Duinhir vás doprovodí," řekl. „Až tu skončím, přidám se k vám."

Zaváhala, ale pak přitakala. Uvolnila pěsti. „Dobrá." Podívala se na muže. „Vezmu otěže, Duinhir bude sedět vedle mě. Budeš vzadu s dětmi?"

Přikývl a bez jediného slova vlezl do povozu.

Duinhir se tázavě podíval na Boromira, ale pak vylez na kozlík vedle Morag.

Ta na Boromira kývla, pak pobídla koně a povoz se rozjel.

Všichni sledovali odjíždějící povoz. Jakmile se vzdálil obrátil se na Fina: „Běž na statek. Vezmi to přes les, měl bys tam být před nimi. Najdi sedláka a řekni mu, kdo jede."

Fin bez váhání přikývl a rozběhl se.

Nezbývalo než doufat, že to sedlákovo srdce vydrží. Ale Duinhir i Fin byli dobří muži. Jistě vše bude dobré.

Podíval se po ostatních, kteří si mezi sebou rozrušeně podívali. „Zpět do práce," houkl. ,„Probrat to můžete večer v hospodě."