Nikdy nebylo jisté, kdy kupci do jejich vesnice přijedou. Většinou mířili přímo do města a u nich se nezastavovali. Ale někdy, často, když si chtěli odpočinout a vyspat se ve skutečné posteli, se zastavili i u nich.

Tentokrát to byla skupina společně cestujících kupců s kořením, látkami, hračkami, levnými šperky a cetkami. U takových stánků by se Boromir dřív neměl důvod zastavit, ale nadšená Mara mu potřebovala něco ukázat. Navíc, koření bylo sice drahé, ale stačila jen špetka a obyčejné vesnické jídlo se proměnilo v něco, co skoro připomínalo domov. Tedy, Bílé město.

„To jsou pletené stužky do vlasů! Koukej! Já pletu úplně stejné!" Na důkaz mu ukázala modrobílé propletené stužky, které měla ve vlasech.

„Ty tvé jsou mnohem hezčí," řekl jí. A byla to pravda. Ty její měly spletitý přesto plochý vzor, který s vlasy pěkně splynul.

„A koukni se, kolik stojí! Tak drahé přece být nemůžou!"

Usmál se na kupce, který je sledoval čím dál zachmuřeněji. „Kolik si myslíš, že by měly stát?"

„Za tu cenu by měly být tři. Ne, pět! Mohla bych koupit tolik stužek a uplést toho mnohem víc! A líp!"

Přikývl a podíval se na durdící se Maru.

„To ano," souhlasil. „A kdybys je pletla pro mne, kolik bys chtěla, abych ti zaplatil?"

„No přece ty stužky!"

„A za svou práci?"

Zavrtěla hlavou. „Nic. Není to přece tak těžké."

„A když ti švec ušije boty, taky mu platíš jen za kůži a materiály?"

Nakrabatila obočí. „Ale to není to samé. Boty jsou těžké. Stužky ne!"

„Hmm... boty pro něj jsou možná lehčí, než kdyby měl za úkol uplést takovou stužku, jako máš ve vlasech."

„Ale stejně!"

„Ale stejně," přikývl. „Proč si myslíš, že platíš víc peněz než jen za kůži?"

„Protože taky potřebuje peníze, aby si mohl kupovat i ostatní věci?"

„Přesně tak. Potřebuje peníze na další věci. Stejně jako tady kupec." Usmál se na dva kupce, kteří je pozorovali s překříženými pažemi. „Za kolik byste koupili její stužku?" zeptal se jich a Mara jim hned ukázala své vlasy.

Jeden z kupců si ji se stisknutými rty prohlédl. „Těžko říct. Dva groše."

„Dva groše?" vypískla Mara s očima navrch hlavy.

Zvedl ruku a zastavil ji. „A za kolik byste ji prodali?"

„Možná za čtyři."

Zvedl obočí a ukázal na vystavené stužky. „Tyhle stužky stojí tolar."

Kupec pokrčil rameny.

„Dva groše je pořád hodně!" zašeptala Mara.

Podíval se na ni a zavrtěl hlavou. „Jestli zaplatíš groš za stužky, pak je upleteš a prodáš jemu za dva, budeš mít jen jeden. A on ho pak zadraho prodá."

„Aha." Na chvíli se odmlčela a prohlížela si kupcovo zboží. Pak se na něj zářivě usmála. „Děkujeme mnohokrát, nechť vás štěstí provází." A s tím popadla Boromira za ruku a odtáhla ho pryč. Vyrazila dokonce tak rychle, že když se Boromir otáčel, do někoho vrazil.

„Omluvte mě," řekl spěšně a pospíchal dál, aby mu Mara nevykloubila ruku.

„Žádný problém," odpověděl mu muž.

Teprve po několika krocích si uvědomil, že ten hlas zněl povědomě. Když se ale ohlédl, byl už muž u kupce, kterému podle výzbroje nejspíš na cestách dělal ochranu.

Když byli z doslechu, Mara se zastavila a nadšeně se na něj obrátila. „Mám nápad!"

„Skutečně?"

Vážně přikývla. „Budu plést stužky a budu je prodávat!"

„Aha." Vážně přikývl. „A komu je budeš prodávat?"

„Všem!"

„Všem? Myslíš, že všichni budou chtít stužky?"

„Ve městě ano! A moje stužky jsou lepší než jeho stužky," ukázala směrem ke kupci. „Můžu své lepší prodávat za tolar a budu bohatá!"

Zasmál se.

Mara dupla. „Nesměj se mi!"

Rychle nasadil vážný výraz. „Omlouvám se. Jak se chceš dostat do města?"

„Půjdu tam!"

„Sama?"

Chvíli přemýšlela. „S tebou!"

„A kde seženeš stuhy na pletení?"

„Mám ještě nějaké doma!"

Pomalu přikývl. „Vypadá to, že to máš všechno promyšlené."

„Mám!" Důležitě přikývla. „Musím domů spočítat stužky a začít plíst!" Nečekala na odpověď a rozběhla se pryč.

Jestli mu její otec nebude do večera bušit na dveře, tak sní své boty. Přesto se nemohl přestat usmívat nad jejím nadšením.

Rozhodl se prohlédnout si zbytek stánků. Mohl by koupit nějaký pepř, pokud nebude moc drahý. Ještě několikrát zahlédl toho muže, do kterého narazil. Ten si ho nevšímal, ale Boromir si konečně uvědomil, odkud ho znal. Zalil ho tíživý pocit. Byl to jeden z bratrů Faramirova osobního strážce. Býval to dobrý muž. Co se stalo, že strážil kupce na cestách? Proč odešel z Minas Tirith?

Snad bylo v Bílém městě všechno v pořádku.