4
Nikdy neměl problém dívat se lidem do očí. Nic na tom nebylo. Vždy uhnuli jako první.
Až na Aragorna.
Když se jejich pohled střetl nad praskajícím ohněm, Aragorn se jen pousmál místo toho, aby hned kmitl očima dál. Pořád se pevně díval do Boromirových očí. Jako by měl všechen čas světa.
Nebyl to tvrdý pohled.
Jen... byl.
Zalilo ho horko.
Zvýšený hlas Pippina byl pro něj dobrý důvod, proč se podívat stranou. Ale když se po chvíli znovu podíval na Aragorna, nenašel ho zabraného do rozhovoru ani starajícího se o svou výbavu. Pořád ho pokojně sledoval.
Pokaždé, když se během chvilky klidu na Aragorna podíval, už byl dávno sledován.
Boromir byl zvyklý, že lidé sledovali každý jeho krok, ale toto bylo jiné. Nebyl si jistý, jestli dobré nebo špatné, ale jiné.
Jedno ale bylo jasné. Aragorn byl o mnoho lepší než on.
Ve všem. Vždycky.
Právoplatný král Gondoru.
Plný síly, rozhodnosti, naděje.
Věřil, že se jim podaří dovést Froda do Mordoru. Zničit prsten.
Věřil, že do té doby Gondor vydrží stát. Že Minas Tirith nepadne. Věřil ve svůj lid.
Nevěděl to, co Boromira naučily až roky bojů. Byli slabí. Nejlepší muži, nejsilnější bojovníci, nejvytrvalejší ženy, nejodolnější děti, nikdo nebyl dost. Mohli se snažit. Mohli bojovat. Mohli leda zdržet svůj pád.
A jediná šance, jaká jim zbývala, jediná šance na mír, visela na krku malého hobita.
Ale Aragorn věřil, že je jiná cesta. A i když to byla chyba, Boromir věřil jemu. Pochyboval, že uspějí, ale i tak byl ochotný dát jejich výpravě šanci. Koho jiného by měl následovat, než právoplatného vládce Gondoru.
I když selžou a zemřou.
„Co tíží tvou mysl?"
Zamrkal. Modré silné oči byly nahrazeny vrásčitým obličejem. „Co prosím?"
„Ptal jsem se, co tě žere," zopakoval starý sedlák.
Zavrtěl hlavou. „Jen zbytečnosti." Přísahal by, že v tu chvíli slyšel hlas někoho jiného.
Sedlák si odfrkl. „Když to tvrdíš." Podal mu sdrátovaný kamenný džbán. „Dáme pivo k večeři?"
Usmál se a vzal si ho od něj. Byl příjemně studený. Přejel prsty po drátech. Byl tady a teď. To všechno byla minulost. „Jistě."
Sedlák zavrtěl hlavou. „Jednou budeš mluvit po našem."
To si nemyslel.
„Co říkáš na zelné placky?"
„Mé nebo tvé?"
„Když si pospíšíš, tak tvé."
Postavil se a oprášil si kalhoty. „Tak to abych vyrazil. Břichabolu bych se rád vyhnul."
Sedlák mlaskl a mávl rukou, která se jen nepatrně třásla. „Drzoune. Jen jdi, jdi."
Zasmál se a raději vyrazil. Čerstvé pivo a placky byla dobrá kombinace. Pokud se k nim starý sedlák nedostane jako první a nepoplete koření. Zase.
Cesta ze statku nebyla dlouhá a pomohla mu pročistit si hlavu. Měl to tu rád. Byla to klidná vesnice, která do největších pozdvižení počítala výpravy do města a příjezdy kupců. I od minulé návštěvy divadelníků uběhlo už pár měsíců. Jen uplakané oči ševcovy dcery vypadaly pořád stejně utrápeně.
V hospodě bylo jako vždy rušno. Hrála hudba, karty pleskaly o stůl a hlasitý hovor i smích se rozléhaly místností naplněnou kouřem dýmek.
„Gusi!" přitočila se k němu hospodská a líbla ho na tvář. „Co ty tady?"
Odolal nutkání si ji otřít. Už dávno si zvykl na... vstřícnost zdejších lidí. Podal jí prázdný džbán. „Jemnostpán si poručil pivo."
Protočila oči a zasmála se. Vzala si ho od něj a řekla: „Hned to bude. Posaď se zatím třeba tamhle." A hlavou trhla ke stolu se starostou.
To bylo zvláštní. Nikdy mu neříkala, kam si má sednout. Většinou s ní šel celou cestu, zatímco se mu snažila nabídnout všechno, co měli na plotně.
„Tady ho máme!" zahřměl starosta a plácl vedle sebe na lavici. „Karty čekají!"
„Dobrý večer," pozdravil ho a sedl si. „Pozor, dnes svítí moje šťastná hvězda."
Starosta se zasmál. „Tu budeš potřebovat." Rozmíchal karty a začal jim je rozdávat. Koutkem oka zkontroloval místnost.
„Jeden cizák se po vás ptal," utrousil koutkem úst a hned zalamentoval na tím, jaké karty rozdal. „Není tu teď. Ptal se na statek, na tebe, na starýho Ingara. Byl divnej."
Boromir zamručel a přerovnal si karty. „Ozbrojený?"
„Nevypadal. Ale nelíbil se mi. Slídil. Nespal bych moc tvrdě."
„Rozumím."
Starosta pleskl první kartou o stůl. Boromir vybral svou. Jak nebezpečný je? Co chce? Kdo je to?
„Ohlídáme si ho, to se nemusíš bát. O své se postaráme. Ale to tvé párátko by se mohlo hodit."
Zvedl obočí a vyložil kartu. Ještě nikdo nenazval jeho meč párátkem. A myslel, že po těch letech už zapomněli, že s ním do vesnice přišel.
„Dernhilda se s ním podělila o své kořenění víno. Měl by spát jako zabitý."
„Mé nejlepší!" souhlasila hospodská a položila na stůl vedle Boromira džbán.
„Doufám, že jen jako zabitý..." zeptal se jich tiše.
„Za koho nás máš?" zeptal se starosta bodře a vyložil kartu.
Hospodská se ale jen na Boromira usmála. „Prozatím," řekla. „Koření není nikdy dost."
Divadelníci měli sakra štěstí, že ten provinilec s nimi už necestoval.
Kde byly ty časy, kdy si musel dávat pozor na čaroděje, skřety a temné síly?
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro