Představení nakonec skutečně bylo o Tomu Bombadilovi. Bylo plné přemetů i kotrmelců, popěvků i oplzlých vtípků. Celá vesnice si ho náramně užila a rozzářené úsměvy vesničanů, hlahol i vytahované hudební nástroje slibovaly dlouhou noc. Mezi dívkami byl obzvláště oblíbený nejnovější člen divadelního spolku. Mladík s černými vlasy a uhrančivým pohledem, který se usmíval od ucha k uchu na každou, která kolem něj prošla. Mladou, vdanou i starou. Mora se pokaždé začervenala a ani hospodská z něj nespustila oči.

I když ta asi z jiného důvodu.

Boromirovi připadal povědomý. Nebyl si tím úplně jistý, ale něco na něm bylo známého. Když se jejich pohledy střetly poprvé tehdy před vraty hospody, mladý Ohtar zmateně nakrčil obočí, a pak rychle sklonil hlavu a uhnul pohledem. I teď se nevydržel Boromirovi dívat do očí déle než na jedno nadechnutí.

„Bude zázrak, jestli je příště nepožene hospodská vidlemi."

Uchechtl se a podíval se na starostu. „Znamená to, že hlídáme?"

Starosta zamručel na souhlas. „Stejně to už děláš. Ale zatím to vypadá, že jen ševcově Kivorwen se zapalujou lejtka."

Podíval se směrem, kterým starosta pokynul, a opravdu, ševcova Kivorwen, většinou tichá dívka, se teď rozzářeně smála zabraná do rozhovoru s jedním z herců. „Uvidíme uvidíme."

„Snad to neskončí dalším srdcebolem. Tady se toho bojím víc než támhle u toho floutka." Ukázal korbelem na Ohtara.

„Vždycky se to nějak vyřeší," podotkl Boromir. „Co je zač? Je nový."

Starosta přikývl. „Je. Prý je z Minas Tirith. Bratr nějakého správcova pážete, co nechtěl pážetovat, nebo tak něco. Utýct s divadlem mi nepřijde rozumny, ale co já o tom vim."

Boromir přitakal. Bratr pážete? Othar? Jméno mu neznělo vůbec povědomě. Otec měl pážat víc než dost, ale Boromir si dával záležet, aby všechny znal. Žádný neměl bratra Othara... Minas Tirith bylo velké a už roky tam nebyl. Kdo ví, kdo to byl.

Starosta ho poplácal po rameni. „Čas od času koukni po omladině, jo? Jestli něco vyvedou, tak ať se musí snažit."

Usmál se. „Jistě. Nebudou to mít zadarmo."

„Já jdu vzít aspoň jednou do kola moji pani, ale taky budu koukat, nemysli!"

„Nemám o tom pochyb. Jen ji pořádně protočte."

„Nemám o tom pochyb," zamumlal starosta, a ještě jednou se napil piva. „Ještě deset let a budeš mluvit jako my, jen počkej!"

„Budu vám to věřit."

Starosta jen zavtěl hlavou a s povzdechem se zvedl.

Měl pocit, že ho slyší mumlat něco ve smyslu toho, jak marné to s Gusem bylo, ale také se mu to mohlo zdát.

Zanedlouho viděl ševcovu Kivorwen, jak jde s tím samým modrookým hercem ven. Šest párů očí je nenápadně sledovalo a jakmile se za nimi zavřely dveře, všech šest párů se nápadně upřelo na Boromira ve velmi hlasité otázce. S povzdechem přikývl, zvedl se a i se svým pohárem šel za nimi. Jak se stalo, že zrovna na něj spadala tato povinnost, netušil.

Netrvalo dlouho a našel mladý pár stát pod stromem u vesnického potoka. Voda zurčela a nebylo slyšet, o čem si za teplé letní noci povídají, ale stáli u sebe blíže než by ševcovi jistě rádi.

Dal si záležet, aby na cestě jeho boty dostatečně hlasitě vrzaly o písek a kamení, a když pár od sebe odskočil, jen se pro sebe pousmál. Prošel kolem nich, popřál jim pěkného večera a sedl si nedaleko na břeh potoka.

„Představení to bylo skvělé, že?" zeptal se Kivorwen a se zamručením a s větší námahou, než to vyžadovalo si sundal boty. Pak obě nohy dal do potoka a usmál se na ně.

„Ano. Moc se mi líbilo," souhlasila Kivorwen a těkala pohledem mezi mladým hercem a Boromirem.

„Jak dlouho se tu ještě zdržíte?" zeptal se ho Boromir bodře a napil se vína. „Jedete pak do vesnice za lesem nebo rovnou do města?"

„Do vesnice," řekl a přešlápl z nohy na nohu. Podíval se na Kivorwen a pak na Boromira, kterému na břehu potoka bylo velmi příjemně. „Hrají zrovna tu moji, pudu." Nečekal na odpověď a zmizel.

Ten moc dlouho nevydržel.

Kivorwen ho probodla pohledem.

Jen se na ni usmál.

„To jsi udělal schválně!" zasyčela na něj potichu.

Zvedl obočí. „Co máš na mysli?"

„Ty moc dobře víš!" Rozčileně si přehodila cop s barevnou stužkou přes rameno.

Ještě si mohla dupnout.

„Nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíš."

„Ale víš!"

Pokrčil rameny a zamával nohami ve studené vodě. „Možná."

Chvíli nad ním rozčileně stála a pak si se zasupěním sedla. „Nemusels to dělat."

Zvedl obočí, „Buď já nebo někdo jiný. Řekni a příště půjde někdo jiný. Koho bys raději? Tvoje matka by jistě ráda."

„Ne!" vyhrkla spěšně. „To radši ne."

To si myslel.

S povzdechem si sundala střevíce a taky si namočila nohy.

Bylo slyšet jen tekoucí vodu a tlumenou hudbu a jásot z hospody.

Povzdechla si, jako by něco chtěla říct, ale pak si to rozmyslela.

Ticho se mezi nimi natahovalo. Kivorwen si hrála s copem, cípem zástěry, se stužkou...

„Jestli stojí za to, tak to udělá správně," řekl po další chvíli ticha.

„Jak to víš?" zeptala se ponuře.

„Protože to tak je. A jestli za to nestojí, tak ho není škoda. Nemyslíš?"

„Asi jo." Vůbec nezněla přesvědčeně.

Byly krásně vidět hvězdy. Znovu se napil vína.

„Co bys dělal ty?"

„Co bych udělal já?"

„Co bys dělal ty, aby to bylo správně?"

Nebyl si jistý, jak jí vysvětlit, že by se s pochybnými úmysly rozhodně nevytratil s dívkou do noci, čistě protože pochybné úmysly... nikdy neměl ani necítil. A slova jako dvořit se by na břehu potoka vyzněla zvláštně.

Už to bylo dlouho, co se zamiloval. A ze začátku to byly jen kradmé pohyby, a ještě kradmější blízkost, kterou mrknutím oka šlo zaměnit za pouhé přátelství... Rozuměli si. Bylo mu dobře v jeho blízkosti. Padl by pro něj. Sloužil by mu. Následoval by ho kamkoliv. Ale jeho srdce si někdo zasloužil víc než Boromir.

Někdo, kdo je všechny nezklamal.

Kdo neselhal.

Někdo, jehož duše nebyla plná pochyb.

Někdo, jehož mysl neomámil prsten.

Boromir neměl právo ani na ten nejmenší kousíček.

A oproti Aragornovi byl... ničím. Míň než ničím.

Aragorn vždy věděl, co chce, a byl ochotný bojovat. Boromir sice také věděl, co chce, ale bojoval už tak dlouho... Chtít konec tomu všemu se zdálo jako bláhové. A pak mu prsten slíbil, že může mít mír a on, jako ten největší hlupák, tomu uvěřil.

A zničil všechno.

Všechno.

„Gusi? Co bys dělal?"

Usmál se na mladou dívku. „Ukázal bych, že jsem toho člověka hoden. Celému světu."

Nakrčila nos. „A to znamená co?"

„V tvém případě? Rozhodně ne plížení do tmy. Ukázat tobě i tvé rodině, že jsou mé záměry čisté a ušlechtilé. Zůstal bych tu nebo bych se vrátil hned, jak je to možné. A neriskoval bych tvoji pověst."

Protočila oči. „Na pověst se tu nehraje."

Zvedl obočí a jen ji sledoval.

Povzdechla si a zase si začala hrát se stužkou v copu. „Dobře no, hraje. Ale to je tak těžký!"

Usmál se. „Však ty to nějak zvládneš. Jsi silná žena."

„Pffft. To ti tak budu věřit." Zvedla se a obula si střevíce. „Je mi zima. Jdu dovnitř. Jsi hrozný."

Usmál se na ni široce a zubatě. „Ten nejhorší! Vyřiď matce, že mám obzvlášť rád její ořechovku."

Nakrčila nos a probodla ho pohledem. Pak se otočila na podpatku a odkráčela pryč.

Sledoval ji, dokud se za ní nezavřeli dveře od hospody. Když měl jistotu, že šla tam, kam měla jít, odvrátil se a znovu se napil.

Ševcová vážně měla ten nejlepší ořechový likér.

Už se mu nechtělo se tam vracet. Jeho myšlenky se neubíraly směrem, který by přál smíchu a zábavě. Ale mohl tu alespoň sedět a sledovat, jestli se z hospody nevyplíží další mladé páry, kterým by jako správný starý páprda mohl ještě zkazit večer.

To to dopracoval.