Když byly divadelníci u nich naposledy, jeden z nich zlomil srdce dceři hospodské. Takže teď jí žádný divadelník nesměl přes práh, i když už se ten provinilec letos neukázal.

Nebo možná právě proto?

Divadelníci bez noclehu znamenali vesnice bez divadla.

To se nelíbilo nikomu, ale hospodskou přesvědčit nešlo.

Ne, že by se jí Boromir divil, ale na divadlo se těšili všichni ve vesnici. Bez představení, zvlášť, když už dorazili, budou mít všichni mizernou náladu, a to jistě povede k potyčkám i rvačkám. U Boromira hledali všichni zastání i řešení. Nevěděl, kdy se stalo, že lidé, včetně starosty, chodili pro radu k němu, ale stalo se a on to nebral na lehkou váhu.

Se starostou to kdysi vyřešili jednoduše. Pozval starostu na pivo, řekl, že ho zajímá jen poctivá práce a jestli mu a ostatním může pomoct, pomůže. Než se nadál, už první zimu měl na starost učení dětí. Podle starosty byl správný chlap.

Kdyby jen věděl.

Divadelníkům nakonec nezbylo nic jiného než složit hlavu u Boromirova statkáře ve stáji. Podařilo se jim hospodskou přesvědčit, aby jim dovolila hrát v hospodě, koneckonců tržba je tržba, ale pod její střechou strávit noc nemohli. Tomu se Boromir popravdě nedivil.

Boromirův statkář, u kterého pracoval, byl starý ale dobrý muž. Všechny děti mu odešly na službu do světa, a ještě se nevrátily. Bylo to prý už více než patnáct let a starý statkář mezitím pochoval ženu. Naděje, že se jeho děti vrátí, se nevzdával. Boromir neměl tu srdce mu ji brát. Byla to nejcennější, co člověk mohl mít. Ale s bitkami a přepadeními, které se děly před koncem války, si nebyl jejich osudem jistý.

Nejdříve měl být jen čeledínem na výpomoc při sklizni. Pak bylo potřeba připravit dříví. Zazimovat dobytek. Naplnit sklep a spíž. Spravit střechu. Zateplit chlév a pumpu. Pak přišly první vločky a statkář mu ukázal prostý pokoj.

A tak zůstal.

Jako Gus. Obyčejný čeledín.

Zjistili, že umí číst.

Počítat.

Že má za ušima.

A nebojí se si ušpinit ruce poctivou prací.

Na jeho meč, skrytém pod postelí, se rychle zapomnělo.

Každý měl svůj osud.

Každý ve válce o něco přišel.

A brzy se ve vesnici naučili neptat se ho na jeho minulost.

Věděli, že něco ztratil. Nevěděli co.

Čest.

Mysleli, že ztratil rodinu. Ženu i děti. Nevymlouval jim to.

Jeho bratr se oženil. Vzal si Éowyn, dceru Théodena.

Zpráv od kupců bylo poskrovnu, ale téměř vždy byly dobré.

Měl i synovce. Elborona.

Nikdy ho nepozná ale hřálo ho to u srdce. Jeho bratr si zasloužil štěstí.

Boromir věděl, že nikdy nebude mít rodinu. Nezajímalo ho manželství. Chránit Gondor a bránit ho před výpady skřetů byl dostatečný závazek. Břemeno zplodit dědice rád a bez váhání přenechal bratrovi, který v té představě nalézal i potěšení.

A tak divadelníci byli u nich. Bylo domluveno, že výslužku dostanou od vesničanů, kteří měli něco navíc. Vždy to byla věc cti, kdo si mohl dovolit pohostit návštěvníky a ještě měsíce po proběhlé události bylo dovoleno se tím nenápadně vychloubat.

Stalo se tak, že u nich přes den na statku byly všechny děti, které rodiče pustili z polí, a všechny husy, které se s barevnými stužkami kolem krku, aby se nepopletly, se pásly u nich za statkem. Děvečky i čeledíni nosili proviant. Statkáři i selky se u nich zastavovali bez záminky. Zpívalo se, vyprávěly se historky a ukazovaly se kejklířské triky. Smích neopustil zdi jejich statku. Dveře se u nich netrhly a starý statkář spokojeně bafal z dýmky, jak je u nich živo.

O čem bude představení, nikdo neprozradil, ale Boromir zaslechl šeptané jméno Toma Bombadila. Tak uvidí.

Toto byly dny, pro které stálo za to bojovat.

Ne, že by si je Boromir zasloužil, ale děti? Ty ano.

Bylo dobré žít v míru.