Uběhlo několik dní a Aragorn pořád zůstával.

O postel se dělili.

Jak jinak?

Bylo to naprosto běžné. Byl to znak přátelství a důvěry. A Boromir neměl postel navíc.

A tak každou noc usínal a poslouchal při tom jeho dech.

Jednou, jednou, když zrovna kouřili dýmky, mu Aragorn nabídl, ať se s ním vrátí.

Odpověděl nemůžu.

Opravdu nemohl. Jak by mohl?

A Aragorn jen přikývl a znovu potáhl z dýmky.

A neodjel.

Neodjel.

Pořád tam byl.

Když se přišly děti učit, někdy seděl v rohu a poslouchal.

Jindy odcházel na dlouhé hodiny pryč a vracel se s uloveným zajícem, džbánem vína nebo s drobnostmi od kupců.

A pořád neodjížděl.

Nedokázal mu říct, ať odjede.

Nedokázal ho poslat pryč.

Kdy už spolu odjedete? Ptala se zlehka Tilraen Boromira.

Neodjíždím.

Jen protočila oči, hodila si cop za rameno a založila v ruce bok.

Smějou se ti oči, když na něj koukáš.

Nekoukám.

Koukáš.

Nebude se s ní hádat, jestli kouká nebo ne.

Nemůžu odjet.

Proč ne?

Co škola? Chodí sem čím dál tím víc dětí.

Pokrčila rameny. Zvedla bradu a narovnala se. Nějak to zvládneme.

Nemohl odjet.

Co by...

Ne. Nemohl odjet.

Psaní od Arwen přečetl už tolikrát, že si ho pamatoval nazpaměť. Přesto ho otvíral znovu a znovu a četl si elegantní řádky.

Psala, jak je ráda, že je naživu,

Psala, že doufá, že je šťastný.

Psala, že ho ráda doma přivítá a doufá, že se mu připravené pokoje budou líbit.

Psala, že by ho ráda představila dětem.

Psala, že s ním po boku, bude jejich rodina konečně kompletní.

Psala, že pokud se rozhodne nepřijet, že to pochopí.

Psala, že i tak by ho ráda nazývala přítelem.

Psala, že kdokoliv tak drahý Aragornově srdci, je drahý i jí.

Psala toho spoustu.

A hanba, kterou cítil, se s každým dnem rozpouštěla. Každý Aragornův úsměv. Každý jeho pohled. Každé pevné objetí. Každé mrknutí a každé zasmání ji odehnaly o kus dál.

Každý jeho dotek a každé jeho slovo rozpouštěly Boromirův stud.