Byl tu. Aragorn byl tu. U něj doma. V jeho stáji. Na jeho dvorku.

Pořád se musel ohlížet, aby se ujistil, že tam je. Že není jen přízrak.

Aragorn přijel.

Přijel za ním.

Zjistil, že je naživu, a přijel za ním.

Protože ho chtěl vidět. Tak jednoduché to bylo.

Psaní Arwen ho tížilo v kapse vesty.

Co bude teď?

Pozval ho dovnitř. Dá mu napít. Ještě má zbytek vína. Ohřáté bude dobré.

Co ale bude teď?

Když se na něj podíval, uplynulá léta zmizela.

Ale jakmile ho opustilo překvapení a jakmile si trochu zvykl na radost, kterou při pohledu na něj cítil... Přišla hanba.

A ta byla větší než kdy dřív. Drtila ho. A zatímco vedl Aragorna dovnitř, napadla ho jedna ostudná myšlenka. Rychle ji vypudil, ale byla tam.

Kdyby tehdy zemřel, nemusel by se teď dívat Aragornovi do očí a necítít nic jiného než ten oslepující stud.

Když vešli dovnitř, bylo slyšet tlumené prozpěvování.

Povzdechl si. Tilraen. Z lavice vzal džbán se zbytkem kořeněného vína.

Očistili si boty a vešli do světnice. Tilraen vzhlédla od loupání brambor a usmála se na Boromira, pak se překvapeně podívala na Aragorna. Velmi překvapeně. Až moc překvapeně. Chytla se dokonce za srdce.

„Dobrý den, vinšuju!" řekla rychle. „Gusi! Neřekl jsi, že budeme mít návštěvu."

Povzdechl si. Tohle představení jí nevěřil ani co se za nehet vešlo. Kolik toho oknem viděla? „Tilraen, to je... můj přítel. Říká si –" Zaváhal a podíval se na Aragorna. Jaké jméno teď používá?

„Ten ale řekl klidně: „Aragorn."

„Aragorn," zopakovala. „Pěkné jméno." Přimhouřila oči a prohlédla si ho. Poklepala si prstem po rtech. „Nejste vy ten z hostince? Včera jste tam byl, že?"

„Ano."

Usmála se a vrátila se k loupání. „Budete na oběd?"

„Bude," odpověděl místo něj Boromir. Nalil víno do rendlíku, postavil ho na plotnu a přidal polínko do ohně. Voda v hrnci s holubími kostmi a zeleninou poblublávala a už začínala i dobře vonět.

„Budu potřebovat víc brambor."

Ohlédl se na Tilraen. „Kolik?"

„Hmm... Kolik toho sníte?"

Aragorn je pobaveně pozoroval. „Asi tolik, co... Gus."

Když to jméno řekl on, neznělo ani trochu správně.

„Hm..." Chvíli sledovala brambory v hrnci mezi šlupkami. „Dobře." Odložila lavor a vydala se ke dveřím. „A kde je dřevo?" křikla, než vyšla ze světnice.

Povzdychl si. Víno se ještě chvíli bude ohřívat. „Hned to bude." Podíval se na Aragorna. „Posaď se, udělej si pohodlí. Hned budu zpět."

Aragorn se nadechl, jako by něco chtěl namítnout, ale pak přikývl a začal si rozepínat kabátec.

Jakmile se za Boromirem zavřely dveře od světnice, Tilraen po něm chňapla a odtáhla ho stranou. „Kdo to je?" zašeptala.

„Aragorn. Představil se ti."

Pleskla ho po hrudi. „Kdo je to?!" zopakovala syčivě a nadšeně zároveň. „Odkud ho znáš?"

Pokrčil rameny. „Starý přítel. Potkali jsme se před lety."

„Má koně a meč! Je to boháč!" řekla s očima na vrch hlavy. „Odkud znáš takovýho boháče? Viděl jsi jeho boty?"

Promnul si čelo. Boty? Co měl s botama?

„Tak co je zač?!"

„To není důležité."

„Není důležité," praštila ho znovu. „Já ti dám není důležité!"

Chytil se za místo, kam ho udeřila.

„A vypadali jste, že se znáte hodně dobře. Hodně!"

Alespoň, že pořád šeptala.

„Nebudu o tom mluvit."

Protočil oči a hodila si cop za rameno. „A co mi o něm teda můžeš říct?"

„Nic. Není nic, co bych říkal."

„A jak dlouho tady bude?"

Pokrčil rameny. „Nevím, jak dlouho bude potřeba."

Zvedla obočí. „A víš vůbec něco?"

Založil si ruce na hrudi. „Nejsi nějaká drzá?"

„Tak mi aspoň řekni, jestli je zadaný!"

Proč to potřebuje vědět? Má na něj snad zálusk? „Má ženu."

„Hm."

„Jaké hm?"

„Nic. Jen hm."

„A co to hm znamená?"

„Nic. Jdi pro dříví. A jestli tu bude ještě na večeři, vaříte vy dva."

Přikývl. „Dobrá."

„A přidej do vína vodu, med, nakrájená jablka a trochu skořice, co nám zbyla po rozinkovém chlebu. Ať panu boháčovi chutná."

To neznělo vůbec špatně.

„A taky mi nalej."

Povzdechl si. „Jistě. Žádný problém."

„Výborně," zaculila se a vlezla do sklepa.

Dříví. Měl jít pro dříví.

Neříkala snad, že mu bude se vším pomáhat a vařit a kdo ví co ještě, když ji vezme k sobě?