Proč se nevrátil domů?

Proč nechal všechny věřit tomu, že je mrtvý?

Těžko se mu tu noc v hostinském pokoji spalo. Sledoval stíny na stropě. Poslouchal hvízdání větru.

Co když se nechtěl vrátit?

Co když zapomněl?

Vypadal šťastně.

Vypadal šťastně v téhle malé vesnici.

A s tou ženou.

Kdo dal Aragornovi právo mu narušit jeho klid?

Mohl by odjet.

Boromir by se nikdy nedozvěděl, že tu byl.

Ne.

Možná je sobec, ale... chce mít alespoň možnost se s ním řádně rozloučit a odejít s vědomím, že se jejich cesty jednoduše rozešly.

Bude to bolet?

Ano.

Ale ta bolest bude ničím v porovnání s vědomím, že utekl před šancí ještě naposledy s Boromirem promluvit.

Pořád byla stejná tma.

Nevěděl, jestli bdí nebo sní.

Byla tma a v mysli viděl jen jeho rozesmátý obličej.

Bylo dobré ho vidět šťastného.

Byl šťastný, že je šťastný.

Arwen bude šťastná, že je šťastný.

Všichni budou šťastní.

Tak proč to jako štěstí nebylo cítit?

Pořád byla tma ale vzdálený šramot a cinkání nádobí mu prozradilo, že už brzy bude ráno.

Ještě nebude vstávat. Ne, budou to ještě hodiny, než bude vhodné za ním jít.

Znovu zavřel oči. Soustředil se na šramot někoho v kuchyni a skřípání židlí, na svůj dech...

Když je později otevřel, šero se už projasňovalo. Konečně.

Pomalu se posadil na posteli a promnul si obličej, poškrábal se ve vousech.

Noc před bitvou spal lépe než dnes.

Nechtěl odjet bez něj.

Opravdu nechtěl odjet bez něj.

Ale Boromir tu měl dobrý život. Měl rodinu. Byl šťastný.

Vstal a přešel ke džbánu s vodou s umyvadlem. Bude to dobré. Popřeje mu dobrý život a odjede. Bude to dobré.

Bude to dobré.

To si opakoval celé ráno.

Celé ráno, co snídal.

Celé ráno, co kouřil dýmku.

Celé ráno, co sedlal koně.

Celé ráno, co jel k Boromirovu domu.

Jakmile se rozloučí, může jet zpět do Minas Tirith.

To bylo ono. Jede se rozloučit. Nic víc, nic míň.

Ještě jednou ho vidět. Ještě jednou s ním promluvit. Popřát mu dobrý život.

Rozloučit se.

Na koni byl u domu u lesa rychle. Bylo to tady. Viděl nový laťkový plot. Z komínu se kouřilo. Po sněhových pláních se rozléhalo štípání dřeva. Polkl.

Sesedl z koně a vedl ho podél plotu.

A tam byl.

Stál na dvorku.

Zády k Aragornovi.

Napřáhl se o rozsekl poleno.

Vzal další.

Položil ho na špalek.

Rozmáchl se.

Rozsekl poleno.

Halena s vestou místo zbroje.

Sekyra místo meče.

Ale byl to on.

Kůň zaržál.

Boromir se okamžitě otočil, sekyru zvednutou.

Usmál se na něj. „Dobré ráno."

Nic neříkal. Jen zíral.

Polkl a udělal krok blíž. „Nebyla by trocha vody pro koně?"

Boromir kmitl pohledem za Aragorna, pak kolem sebe. Pak se na něj znovu podíval. „Jsi to ty."

Skoro mu nebylo rozumět.

Přikývl. „Ano. Příteli."

Sykavě se nadechl. Pustil sekyru do ušlapaného sněhu. Vykročil k Aragornovi.

Pustil uzdu a šel Boromirovi naproti. Natáhl k němu ruce a –

Boromir se sesunul do sněhu.

Rychle se sehnul, aby mu pomohl nahoru. Asi bylo hodně kluzko. Ale... Boromir klečel na kolenou, s rukama zabořenýma do sněhu, hlavu skloněnou.

Srdce se mu ustrnulo. Mají snad víc než jen korunu. Přátelé se mu klanět nesmí. Boromir se mu klanět nesmí. Ne.

„Ne, prosím, ne." Klekl si před něj. Co nejjemněji vyprostil jeho rudnoucí ruce z řezavé sněhové krusty. Přikryl je svýma. Byly ledové. Snad je brzy zahřeje.

„Můj králi," zašeptal Boromir, hlavu pořád skloněnou. „Odpusťte."

Zhluboka se nadechl. „Není co odpouštět, příteli."

Boromir zavrtěl hlavou, pořád skloněnou, ale ruce nechal Aragornovi.

Stiskl mu je, přitáhl je k sobě. Přitiskl si je k hrudi. „Boromire," zašeptal naléhavě.

Ztuhl.

„Boromire," řekl znovu. „Podívej se na mě, příteli. Prosím."

Pomalu, mučivě pomalu vzhlédl.

Slzy mu tekly po tvářích.

„Selhal jsem, můj králi," zaskřípal jeho hlas. „Selhal jsem vás všechny."

„Ne," řekl pevně ale doufal, že laskavě. „Neselhal."

S hanbou se mu podíval do očí. „Chtěl jsem prsten pro sebe."

Přikývl. „Prsten byl mocný. Otrávil mysl každému." Znovu mu jemně stiskl prokřehlé ruce. „Frodo ti odpustil už dávno. Všichni jsme ti odpustili." I když nebylo co odpouštět. Jestli to potřebuje slyšet, řekne to.

Zavrtěl hlavou, ale pohled nesklonil. „Mrtvému se snadno odpouští."

Pousmál se. „Tak to máme štěstí, že jsi naživu."

Boromir se roztřeseně nadechl. Vydechl.

Hledal slova, ale Aragorn měl času dost. Jen ať je najde. Díval se mu do očí a všímal si nových vrásek i šedivých vlasů. Boromir žil.

Žil!

„Můj králi..."

Zavrtěl hlavou. „Říkej mi jménem. Prosím."

Navlhčil si rty.

Aragorn se napnul. Čekal.

„Aragorne," vyslovil Boromir téměř bez zvuku.

Přikývl. To bylo jeho jméno.

„Jsi tu."

Znovu přikývl.

„Proč?"

„Potřeboval jsem tě vidět," řekl Aragorn popravdě.

„Mně?"

Přikývl.

Oči se Boromirovi leskly slzami. Stačilo jedno mrknutí a přelily se mu na tváře.

Srdce se při tom pohledu lámalo. „Můj drahý," zašeptal a vtáhl ho do náruče.

Boromir ho objal kolem pasu a roztřásl se němými vzlyky. Něco zamumlal.

„Co jsi říkal?" zeptal se ho a pohladil ho po zádech.

„Myslel jsem, že tě už nikdy neuvidím."

Pousmál se. „Já myslel, že jsi mrtvý."

Boromir zavrtěl hlavou, pořád ho ale nepustil.

Pevněji ho stiskl. Držel ho. Držet ho bylo dobré.

„Nemůžu uvěřit, že jsi tady," zamumlal Boromir.

„Jsem tady."

„Proč jsi tady?"

„Už jsem ti to řekl. Chtěl jsem tě vidět."

Boromir se odtáhl a zvedl obočí.

Urovnal mu jeden pramen vlasů. Jen protože mohl.

Jen protože chtěl.

„Proč jsi tady?" zopakoval Boromir. Ale neodtáhl se.

Povzdechl si. Kolena začínal mít promáčená. „Musel jsem vidět, jestli si opravdu živý."

„Jak ses to dozvěděl?"

„Někdo tě poznal a řekl nám o tobě."

Přikývl, pak se zarazil. „Nám?"

„Nám s Arwen."

„Gratuluji ke svatbě. A manželství. A k dětem. A koruně. A vítězství."

Nezněl hořce. Zněl, jako by to tak opravdu myslel. Jako by mu to přál. Sám měl dobrý život. Proč by nepřál?

Přikývl. Rozhlédl se po dvorku. „Pěkné to tu máš."

„Bílé město to není, ale je to domov."

Domov. Bylo to tak, že? Byl to jeho domov.

Boromir ho chytil lemy kabátce a zatřásl s ním. „Co tu děláš?" zeptal se ho s vlhkým smíchem v hlase.

Jen se na něj usmál a nechal sebou třást.

Po chvíli Boromira ustal a jen se na něj díval...

Aragorn zvedl ruku a osušil mu tváře. „Rád tě vidím," řekl tiše.

Rychleji, než s nadál, přitiskl Boromir své čelo k Aragornovi. Zadrhl se mu dech.

„I já tebe."

Zavřel oči a jen si dovolil vnímat jeho blízkost. Byl tady. Byl živý. Byl zdravý.

„Jak dlouho se zdržíš?" zeptal se ho Boromir.

Tak dlouho, jak snesou.

Ale alespoň den by mohl zůstat. Spát může znovu v hostinci, pokud jeho žena nebude chtít mít pod střechou cizince.

„Jak dlouho budu moci."

Boromir přikývl. „Dobře." Pořád ho nepouštěl. „Dobře," zašeptal.

Po chvíli si Boromir povzdechl a stoupl si. „Pojď, půjdeme do tepla. Koni bude ve stáji dobře. Dostane vodu." Natáhl ruku a jakmile ji Aragorn chytil, vytáhl ho na nohy.

Nepustil ho hned.

Usmál se na něj. „Ukážeš mi své království?"

Uchechtl se a vzal koně za uzdu. „Stáj je malá, bude se o ni muset podělit s kozami, je to takový větší chlívek, ale snad to zvládne."

Poplácal ho po boku. „Zvládne." Rozhlédl se. „Opravdu to tu máš pěkné."

„Děkuji. Lidé z vesnice mi hodně pomohli."

Přikývl. „Vypadají jako dobří lidé."

„Jsou to dobří lidé."

Odvedli koně do stáje. Zatímco se o něj Aragorn staral, Boromir stál opřený ve dveřích a pozoroval ho.

Zvedl obočí.

Boromir jen zavrtěl hlavou.

A tak se ho Aragorn zeptal; „Co se ti honí hlavou?"

„Že se za chvíli probudím a bude to jen krutý sen."

„Žádný sen. Přísahám."

Ztěžka se nadechl a přikývl. Rozhlédl se kolem sebe. „Dnes není škola. Budeme mít klid. K obědu jsou maštěný brambory a polívka."

„Škola?"

„Učím děti z okolí."

Zvedl obočí. „Jsi pan učitel."

Pokrčil rameny. „Není to těžké. A alespoň nevyvádí skopičiny kdo ví kde."

„Úctyhodný úděl." Zacukaly mu koutky, ale podařilo se mu znít vážně.

To si tedy myslel, dokud ho Boromir neprobodl pohledem. „Nevydržel bys ani hodinu."

„To nepopírám." Už svůj úsměv neskrýval. „Ty tvé jsou ale určitě svatoušci."

Boromir zmateně nakrčil obočí. „Mé? Ne, žádné není mé. Jen je učím. A věř, to bohatě stačí. Když je člověk pošle odpoledne domů, není lepší pocit."

Takže žádné děti? „Rozumím. A ta mladá žena, která tu s tebou bydlí..."

„Tilraen," řekl Boromir a nezněl ani trochu překvapeně, že o ní Aragorn ví. „Je to moje... děvečka. Asi bys to tak mohl říct. Je u mě na zkušenou. Pomáhá mi ve škole." Přeměřil si ho pohledem. „Jak se daří Arwen?"

„Čeká na zprávy o tobě." Sáhl do kabátce pro zapečetěné psaní. „To ti posílá. Měla radost, když se dozvěděla, že žiješ."

Vzal si dopis, ale neotevřel ho. „Pojď. Dáme si něco teplého."