„Panímáma se zlobí, že k tobě pořád courám."

Vzhlédl od míchání ohřívající se polévky. „Není to ona, kdo tě za mnou pořád posílá?"

„Noo... možná ne tak úplně. Většinou se nabídnu, že ti něco donesu. A ona ví, že kluci zlobí, tak ti posílá koláče, abys to s nimi vydržel."

Nezlobili. Jen je bylo potřeba čas od času nasměrovat. Poslat pro dříví, říct, aby přiložili, většinou stačilo.

„Chápu."

Povzdechla si a křídou přeškrtla cosi na břidlicové tabulce. „Pořád to nevychází."

Přešel k ní a zkontroloval její příklad. „Zkontroluj si záporná a kladná čísla."

„Achjo."

Vrátil se k polévce a dál ji míchal.

„Skřetí papuče!"

Otočil se. „Co prosím?"

„Skřetí papuče!" zanadávala. „Tady jsem to popletla!"

Přikývl, aniž by věděl, kam přesně ukazovala. „Ano. Přesně tam."

„Vydrž, hned to bude." Sklonila se k tabulce.

„Držím."

Střelila po něm pohledem, ale hned se vrátila k počtům.

Zakroutil nad ní hlavou a dál míchal jejich večeři.

„Říkala, že s takovou bych mohla rovnou mít službu u tebe."

Zvedl obočí. „To říkala?"

„To říkala."

Zase zakroutil hlavu a nalil jim polévku do misek. „Jak ti to vyšlo?"

„Teď už vyšlo." Vzala do ruky lžíci. „Takže můžu?"

„Můžeš jíst, ano."

„Ne," protočila oči. „Můžu mít službu u tebe?"

Povzdechl si a zakroutil hlavou. „Nemůžu si dovolit děvečku."

„Proč ne? Budu ti pomáhat ve škole, se slepicemi, kozami, smejčit, vařit, dřevo štípat, všechno!"

„A platit ti budu jak?"

Pokrčila rameny a dala si lžíci do pusy.

„Kolik ti platí panímáma?"

Ukázala dva prsty. „Dva tolary každých sedm dní."

Zavrtěl hlavou. „To si rozhodně nemůžu dovolit."

„To nevadí. Nemusíš mi platit."

Přeměřil si ji. „To ale nemyslíš vážně."

„Myslím. Budeš mě místo toho učit. Mám našetřeno dost."

Překřížil si ruce na hrudi. „A spát budeš kde?"

„V tý komůrce, kde teď máš jen haraburdí. Slamník se tam vejde." Naklonila se. „No tak, víš, že je to dobrý nápad. A budu pomáhat mladším dětem! Ty naučím počítat na ruce. Jedna dvě." Zvedla jeden prst, druhý prst. Pak třetí prst. „Tři!"

Pokýval hlavou. „Počítat na ruce opravdu umíš."

Zazubila se. „Umím. No tak. Je to dobrý nápad."

„Proč se chceš vlastně učit?"

Uhnula pohledem. „Nevim. Baví mě to."

To se mu moc nezdálo. „A co si pomyslí lidé?"

„Že jsi starej morous, kterýmu někdo konečně uvaří?" Dala si další sousto.

„Je na mé polévce něco špatně?"

„Ne. Ale může být lepší. No tak, Gusi, víš, že ti to hodně pomůže."

Povzdechl si. „Nejdřív si to tenhle starej morous musí řádně promyslet."

Zasmála se. „Tak jo. Bude to..." zamyslela se. „Bude to excelentní, jen počkej!"

„Ještě jsem nesouhlasil!"

„Já vim," řekla samolibě.