„Dobré ráno vinšuju, Gusi!"

Vzhlédl od hromady štípaného dříví. „Dobré ráno, Tilraen."

„Panímáma vám posílá buchty!" Zvedla uzlíček z květovaného šátku.

Zasekl sekyru do špalku a vydal se k ní. „Čím jsem si to zasloužil?"

Usmála se. „Těžko říct. Jsou s povidly!"

Hvízdl. „Tak až zjistíš, co jsem udělal, hned mi to řekni. Povidlových buchet není nikdy dost!"

Zasmála se, přišla k němu a podala mu šátek. „Ještě jsou teplé."

Rovnou ho rozvázal a podíval se dovnitř. „Voní lahodně."

„Tak to počkej, až je ochutnáš."

Zvedl obočí. „Dáš si se mnou?"

Pokrčila rameny. „Proč ne?"

Sedli si na schod do domu a Boromir jí nabídl jako první. Pak si vzal si jednu z buchet a zakousl se.

„Hmmm..." řekl výrazně a dál žvýkal.

Tilraen se rozzářila. „Chutná?"

Polkl. „Velmi. Je to vynikající."

„Přidala jsem tam totiž špetku skořice. Panímáma říkala, že je to zbytečný, ale že je to tak lepší?"

„Je. Je to skvělé. Takové nemají ani páni."

Spokojeně se zakousla do své buchty. Pak nadskočila a sáhla do kapsáře. Vytáhla malou knížku, položila si ji do klína a chvíli v ní litovala. „Co je tohle slovo?" zeptala se ho mezi sousty. „Be-zma-de-jich. Co je zmadejnich?"

Podíval se jí přes rameno na slovo, které ukazovala. „Je to v bez-nadějích. Bez naděje. Když někdo nemá naději."

„Aha! Proč to nenapíšou rovnou?"

Raději si znovu kousl do buchty.

Tilraen si pro sebe mumlala a prstem jezdila řádek po řádku. „Tohle je divný," řekla pak.

„Proč myslíš?"

„Nevím, asi to nechápu. O čem to je?"

Rychle text přelétl očima. „O čem si myslíš, že to je?"

„Já nevim. Ten chlap je nějakej divnej a nabubřelej. Mluví o tom, že pomůže lidem bez naděje, že jako první spustí boje, ale taky jako první umře? Že je skvělý i když sám nic neumí? To je nějakej hlupák, to ti povim."

Zasmál se. „Vlastně to tak je."

„Co? A nemají být knížky chytrý?"

„Záleží na tom, kdo je píše. Ale zrovna tuhle báseň," ještě jednou ji přejel pohledem, „napsal ten člověk o sobě. A ano, napsal i to, že nic neumí a že je hlupák."

„Tak jak může někomu pomáhat?"

„Tím, že napíše, jak by věci správně měly být, že něco není správně a pomůže ostatním si to uvědomit."

„Hmm... Tak to asi jo." Dál ale zamračeně sledovala knihu, jako by ji urazila.

„Počkej tu." Zvedl se a rychle přešel do světnice a otevřel truhlu, ve které už bylo větší množství knih, které většinou dostal od vesničanů. Aby měl prý co učit. Netrvalo dlouho a našel to, co potřeboval. „Zkus tuhle."

Tilraen si ji s podezřením vzala a otevřela ji. „To nejsou básničky. A... má to strašně dlouhý věty!"

„Myslím, že to zvládneš."

„Vážně?"

Přikývl. „Vážně. Zkus ji. Jsem zvědavý, co si o ní budeš myslet."

Odfrkla si, ale dala ji do kapsáře. „Tak dobře. Díky." Pak se na něj podívala. „Můžu se tě na něco zeptat?"

„Můžeš."

„Panímáma říkala, že když teď bydlíš tady, budeš potřebovat ženu."

Zvedl obočí. „To říkala?"

„Jo."

To by vysvětlovalo zástupy dívek a žen, které mu každou chvíli něco přinesly.

„A na co chceš zeptat?"

„Chceš se znovu oženit?"

„Ne."

Pokývala hlavou. „To dá rozum."

„Dá?"

„Dá. Mně přišlo divný, že by ses najednou jen tak ženil."

„Opravdu?"

„Jo. Každý ví, že ti pořád chybí tvoje rodina. Zaplácnout to nějakou novou ženou je pitomost."

„Skutečně?"

„Jo. Nechtěla bych být ta chuděra."

Zvedl obočí a podíval se na ni. „Myslíš, že bych byl špatný manžel?"

Zavrtěla hlavou. „Ne. Ale až se já vdám, nechci, aby se na mě chlap díval tak smutně, jako se koukáš ty."

Možná jí měl dát jinou knihu. Něco praktičtějšího. „Jsi chytrá dívka."

„Díky! Naučíš mě pak ty počty, kdy snadno zjistím, kolik vajec budeme mít, když budeme mít o jednu slepici míň nebo o dvě víc, když některé budou snášet každý den a jiné obden?"

Kdyby ji teď slyšel jeho učitel. Konečně byl měl správnou odpověď na otázku, kdy se mu tohle bude hodit. Když bude učit jednu přechytralou děvečku počítat snůšky. Tehdy.

„Jistě."

Tleskla a vstala. „Dobře. Musím běžet, jinak bude panímáma zase hubovat. Ale já se vrátím!"

„Už teď se těším."

To už pelášila pryč. „A díky za knihu!" ještě na něj křikla.

Zavrtěl hlavou, vstal a oprášil si ruce. Pak se sekyrou v ruce pustil zase do práce.

Že smutně kouká. Nekouká smutně. Ani trochu.