Tak, jak byli lidé ochotni pomoci během jejich senoseče, byli ochotní pomoci i s Boromirovým domem. Ne, vlastně pomáhali mnohem víc. Tentokrát za to ani nic nechtěli.

Smejčili, mechem utěsňovali škvíry, pomáhali spravit střechu, vykopat novou latrínu, vyčistit studnu, vybílit světnice i vyčistit komín. Bylo toho tolik a Boromir by nejen nevěděl, kde začít, ale ani, co všechno bylo potřeba udělat a jak to udělat. Sice se toho naučil za poslední roky hodně ale na toto ani zdaleka nestačil.

Starý statkář o jeho odchodu ze služby nejdřív nechtěl ani slyšet, ale brzy se ukázalo, že to byla ta nejmoudřejší možnost. Přestože byl Brytta dobrý muž a jistě dobrý manžel, tři dospělí chlapi pod jednou střechou nedělali dobrotu. Nebo alespoň Brytta a Boromir pod jednou střechou nedělali dobrotu. Boromir to chápal, ale těžká domluva byla s někým, kdo chtěl dělat věci jen jedním, a to vždy svým způsobem. Neměl problém ustoupit, když byly něčí nápady lepší nebo když to pomohlo většině, ale Bryttovy nápady často nebyly ani jedno.

Ale to teď už nebyla Boromirova starost.

Boromir měl teď vlastní dům. Měl své slepice. Své holuby. Plánoval jet do města a koupit pár koz. Měl školu.

Měl domov.

Těžko se tomu věřilo.

Měl všechno, co si mohl přát. Měl víc, než si zasloužil.

Měl druhou šanci na život.

Byl šťastný?

Ano. Asi ano.

Nemusel věřit, že bude dobře.

Bylo dobře.

Nemusel věřit, že bude mír.

Byl mír.

Co víc si mohl přát?

Takže ano, byl šťastný.