Po příjezdu Morag a její rodiny statek ožil. Smích i lahodné vůně vyplnily ticho mezi zdmi. Morag i její muž se hned vrhli do práce, děti pomáhaly, a i když Boromira tížilo, jak získat dostatek zásob na zimu pro ně všechny, bylo zřejmé, jak moc jejich přítomnost sedláka těšila. Vypadal o desítky let mladší. Smál se, hrál si s dětmi, plánoval, co je statkem třeba udělat. A i když to nikdo neřekl, Boromir cítil, že už tam není potřeba. Nikdo to neřekl, nikdo ho neposlal pryč, ale oni byli rodina a on jen... čeledín.

A tak o večerech trávil čím dál více času v hospodě nebo ve světnicích jiných, kde vyprávěl příběhy nebo pomáhal někomu přečíst to, spočítat tamto či napsat ono.

„Co budeš dělat?" zeptal se ho starosta. „Když má doma dceru s mužem, potřebuje ještě čeledína?"

Povzdechl se napil se vína. „Jsem rád, že Morag přijela."

„Všichni jsme rádi. Ale co budeš dělat?"

Pokrčil rameny. „Mám dvě zdravé ruce. Však si práci najdu."

„Co dům starého Stana? U lesa?"

„Stan umřel před lety. Od té doby tam nikdo nežije."

„Přesně," řekl starosta významně. „Někteří mladí si na jeho dům myslejí, ale potřebuje spoustu práce."

Přikývl. „Jistě bude potřebovat opravit střechu a zateplit před zimou. Zkontrolovat komín."

„A kurník i stáje. Je tam i starý holubník."

„Ty taky. Je to spousta práce." Mohl by s tím nějakému páru pomoci.

„Chceš ho?"

Zarazil se a podíval se na starostu. „Já?"

„Mluvim teďka s tebou, ne? Tak co, chceš ho?"

Zasmál se a zavrtěl hlavou. „Nemám na to peníze."

Starosta mávl rukou. „Peníze nech penězma. Chceš ho?"

Odmlčel se. Vážně mu starosta chce dát Stanův statek? Byl starý, potřeboval spoustu oprav, ale taky byl velký, kamenný a poctivý.

„Všichni ti pomůžeme ho opravit ještě před zimou."

Na pár slepic a možná kozu našetřeno má. Jako čeledín má podle dohody nárok na část obilí i zeleniny, kterou sklidí na statku... to by mohlo fungovat.

„A když slíbíš, že k tobě budou děti moci v zimě chodit do školy, tak ti tuplem pomůžou. Víš, jak budou rádi, že je hospoda volná?"

Ten lišák jeden vychytralá. Starosta mu nedával dům. Dával mu školu. Ještě to nebyla škola, ale bylo jasné, že z toho škola bude.

„A bavil jsem se se starostou z vesnice za lesem. Mohli by k tobě chodit i děti odtama."

To znělo jako dobrý plán. A na statku začínalo být opravdu těsno.

„A lidi ti zaplatí čím svedou. Možná ne tolary ale vejslužky budeš dostávat určitě. Nebudeš mít hlad."

Jak je možné, že má takové štěstí?

Podíval se rychle z okna a usilovně mrkal.

Ne, že by si to zasloužil, ale možná, že to byla jeho šance udělat se svým životem něco dobrého.

Starosta si povzdychl a vstal. Poplácal ho po rameni. „Rozmysli si to."

Co rozmýšlet?

Neudělal ani dva kroky a Boromir mu dal svou odpověď.

„Dobře. Přijímám."