Nemohl Aragornova slova vypudit z hlavy. Nemohl prohlásit, že se potěšení těla přeceňují, a tvářit se, jako by vůbec nic neřekl!

A pokaždé, když se na něj Aragorn podíval, usmál se! Často to bylo to spíše jen pousmání, ale i tak to bylo velmi rozčilující.

Nerozuměl tomu. Ani trochu.

Nepřišly žádné žerty. Žádné další otázky.

„Už to zase dělá."

„Jo, zase to dělá."

Ne. Nebude si Pipina s Merrym všímat.

„Myslíš, že ví, že to zase dělá?"

„To nevím. Myslíš, že bychom se ho měli zeptat, jestli ví, že to zase dělá?"

„Hmm, možná bychom se ho mohli zeptat, jestli se ho máme zeptat, jestli ví, že si myslí že to dělá."

Teď se Merry odmlčel. „Co?"

„Řekl jsem, že bychom se ho možná mohli zeptat, jestli se ho máme zeptat, jestli ví, že si myslí že to dělá."

„Skvělý nápad!" Merry se otočil k němu a nadechl se.

Než stačil cokoliv říct, Boromir zvedl ruku a zastavil ho. „O čem to vy dva zase mluvíte?"

„Zase to děláš," řekl Pippin.

„Víš, že to děláš?" zeptal se Merry.

„Nebo nevíš, že to zase děláš?"

„A dělá to i on ," řekl Merry významně.

„A dělá to i on ," souhlasil Pippin.

„Víš, že to děláte?"

Povzdychl si. „Co zase dělám? A kdo co dělá?"

„Koukáte po sobě."

„Už dloooooouho po sobě koukáte."

„A každý ví, co to znamená, když po sobě dva hobiti koukají."

„Vy sice nejste hobiti, ale to nic nemění."

„Každý ví, co to znamená, když po sobě dva lidi koukají."

„A ty víš, co to znamená, když po sobě dva lidi koukají?"

„Jsi totiž jeden z těch dvou lidí."

„Počkej, myslíš že i on ví, co to znamená, když po sobě dva lidi koukají?"

Oba se odmlčeli a podívali se na Aragorna.

„Hmmm, nemyslím si, že to ví."

„Ne, já si taky nemyslím, že to ví."

„A co ty, víš to ty?"

Chvíli počkal, jestli budou dál mluvit nebo skutečně počkají, jestli něco řekne. „O čem to mluvíte?" zopakoval.

„Koukáte po sobě!" řekl Pippin.

Merry důležitě přikývl. „A každý ví, co to zn-"

„Slyšel jsem," přerušil ho Boromir. „Co to podle vás znamená?"

„Když dva hobiti po sobě koukají, tak jsou zakoukaní!"

„Jo, jsou zakoukaní. Každý to ví!"

„Víš, že jseš zakoukaný?"

„Nejsem –"

„Souhlas, musí vědět, že je zakoukaný."

„Myslíš, že ví, že je on zakoukaný?"

„On myslíš Aragorn?"

„Jo."

„Hmm... těžko říct. Myslíš, že bychom se ho měli zeptat?

Chytil je za kabátce dřív, než se stihli rozběhnout. „Zůstaňte. Tady." Zasyčel na ně.

Podívali se po sobě.

„Myslím, že neví, že je zakoukaný," zašeptal Pippin.

„Nejsem. Zakoukaný."

Podívali se po sobě a přikývli.

„Rozhodně je zakoukaný."

„Jo."

Podívali se na něj a byli ticho.

Byli ticho.

Nebyl zakoukaný.

Nemohl být.

Co to vůbec bylo za slovo? Zakoukaný? Byl dospělý muž. Nebyl zakoukaný.

„Nikomu ani slovo," řekl jim co nejděsivějším tónem, než se otočil a odrázoval si to mezi stromy.

Nebyl zakoukaný.

Rozhodně ne.

Nešel moc daleko. Nechtěl se vzdálit moc daleko. Útok skřetů mohl přijít každou chvíli. Ale potřeboval klid.

Nebyl zakoukaný. Nemohl být.

Koukal se po Aragornovi, protože... protože... protože to bylo potřeba. Tak.

„Všechno v pořádku?"

Ztuhl.

Samozřejmě, že to musel být Aragorn.

„V naprostém."

Nebyl zakoukaný, jen protože to dva mladí hobiti řekli.

„Slyšel jsem, o čem jste mluvili."

Přiměl se uchechtnout. „Myslíš to jejich blábolení? Nerozuměl jsem polovině toho, co řekli."

„Já ano."

Bylo by lepší, kdyby ne. Povzdechl si a podíval se na něj.

Aragorn zaváhal a pak o krok přistoupil. „I když bych to neřekl tak, jako oni... Lhal bych, kdybych popřel, že se na tebe často nedívám. A že... jsem v tobě našel zalíbení."

Zhluboka se nadechl. Musel se přeslechnout. To neřekl. Nemyslel to tak, jak to vyznělo. Přesto mu v nitru pomalu rozkvétala naděje.

Aragorn ho chytil za ruku, a když se mu Boromir nevytrhl, přiložil si ji k hrudi.

Pod prsty cítil, jak mu klidně a silně buší srdce.

Ne. Nemohl mít takové štěstí. „Proč mi to říkáš?" zeptal se tiše.

„Protože je to pravda," řekl Aragorn jednoduše. „A ty si ji zasloužíš vědět. A myslím, příteli, že s dostatkem času by z prostého zakoukání mohlo být něco víc. Pokud svolíš."

Co to ale pro Aragorna znamená, něco víc? Připomněl si, že Aragorn o něm ví. Nebude chtít víc, než mu bude ochoten dát.

Podíval se na jejich ruce, spojené na Aragornově hrudi a jen píď od elfího přívěsku. „Co ona?" zeptal se a nenáviděl, jak tiše jeho hlas zněl.

„Mé srdce je dostatečně velké pro vás oba. Ale pochopím, pokud se o něj nebudeš chtít dělit. Pak o tomto dni už nikdy nepromluvíme."

Zavrtěl hlavou. Ne... to by mu nevadilo. Ona byla pryč. A i kdyby nebyla pryč, nedovedl si představit, že by Aragorn jednoho z nich, ji nebo Boromira... zneuctil? Zostudil? Zradil? Ne, to ne. Ale... nebyl pro Aragorna dost. Nemohl být. Nedokázal být.

„Rád bych tě poznal... příteli," řekl Aragorn a dál držel Boromirovu ruku na své hrudi.

Bál se přiznat to samé.

Rád by ho poznal. Rád by věděl, co má rád, co ho rozesměje, co ho rozčílí. Jak vypadá po probdělé noci a na jakém boku spí. Ne, to už věděl. Na levé a strašně. Ale chtěl by vědět, jak vypadá po bezstarostném dni. Co je jeho oblíbený pokrm. Kterému tabáku dá přednost, když má skutečně na výběr. Chtěl by ho vidět se usmívat na hradbách rozkvétajícího Minas Tirith. Chtěl by ho vidět šťastného.

Možná byl trochu zakoukaný.

Stiskl ho a udělal krok k němu. „Také bych tě rád poznal."

Aragorn se ostře nadechl a pak se široce usmál.

Radost mu kolem očí vytvořila drobné vějířky.

Naklonil se a po chvilce zaváhání přitiskl své čelo na čelo Boromira.

A pak tam jen tak stáli. Čelo na čelo.

A všechno bylo dobré.