Ráno bylo jako každé jiné. Probudila jsem se a šla nachystat snídani. Už jsme zase měli normální jídlo, a já za to byla ráda.
Nemusím už lovit. Někdy je to fajn, ale když mrzne a vás zebou tlapky, je to něco úplně jiného. Vytáhla jsem z ledničky jablka a nakrájela chleba. Ten jsem namazala máslem, a obložila sýrem. Jablka jsem nakrájela na měsíčky, a vše jsem položila na stůl. Voní to až do pokoje. Usmála jsem se Jakeově reakci a odpověděla mu: Tak vstávej ty lenochu líná, nebo na tebe nic nezbyde. Slyšela jsem z pokoje zamručení a zaskřípění matrace když se Jake zvedl. Už jsem si zvykla na Jakeovi myšlenky, koneckonců, je to moje spřízněná duše. A jsem za to docela ráda. Někdy (což znamená skoro vždycky) mě ale dokáže docela hodně naštvat. Například včera zabořil ve své vlčí podobě čumák do včelího úlu, aby se dostal k medu. Já, jelikož jsem jeho družka, jsem cítila všechnu bolest, jak ho včely pobodali. Někdy se chová jako trouba, nebo spíše jako medvěd?