,,Dobré ráno lásko," řekl jsem a objal Klárku.  ,,Dobré ráno..." odpověděla ještě s rozespalým hlasem.  ,,Snídani do postele?" zeptal jsem se. ,,Snídani do postele," zašeptala a vzala mi deku. 

,,A co si dáš?" ,,Čaj s medem a toust," odpověděla Klárka.  ,,Jak si má láska přeje.  Hned budu zpět nikam mi neutíkej," řekl jsem a políbil jí na tvář.

Cestou jsem si vzal mobil, abych se mohl podívat na čas, bylo krátce po desáté. A bylo pondělí. Nenáviděl jsem pondělky, ale teď máme volno a přede mnou poslední školní rok, jsem zvědavý, jak to zvládnu.

V tu chvíli mi zacinkal mobil, zpráva byla od Sama.  Nečetl jsem jí, byl jsem zaneprázdněn přípravou snídani pro Klárku.

Když byla snídaně připravená, tak jsem otevřel messenger.  ,,Dnes to už skončím..."

,,Dohaje!" vykřikl jsem a začal hledat v kontaktech Samovo číslo, hned jak jsem ho našel, tak jsem ho vytočil.  ,,Čauko, čo sa deje?"

,,Napsal jsi, že to chceš ukončit!" ,,Spätne si to pochopil," odpověděl Sam celkem pobaveně.  ,,Musím ísť napisem, až budem mať možnosť."

,,Příště mě tak neděs sakra! Myslel jsem, že se chceš zabít!"  ,,Prepáč." 

Sam zavěsil.  ,,To je..." ,,Co se děje?" zeptala se Klárka.  ,,Volal jsem Samovi, ale to byl jen planý poplach. Tak když jsi vzhůru sníš si tu snídani tady?"

,,Dobře," odpověděla a sedla si vedle mě.

----------------------------------------------------------------------

Sadol som si k svojmu písaciemu stolu, a vzal do ruky mobil. Napísal som Radkovi, že to dnes ukončím, potom sa zahľadel na obálku s jej menom. 

Vzal som jej a otvoril, na dne obálky boli kľúče od jej domu. Na kľúčenke vyselo srdiečko. Usmial som sa a vložil si kľúče do vrecka. Mal som v pláne sa vrátiť do jej domu.

Na mojej ruke som ucítil vlhký ňufák, môjho psa. ,,Ahoj Lucky," povedal som a pohladil jej. ,,Pôjdeme navštíviť panička?" Lucky nastražila uši, a začala vrti chvostom. ,, Tak dobre, "dodal som a zapl jej obojok s vodítkom.

Vyšiel som z izby a vyšiel k dverám. ,, Kam ideš?" spýtala sa ma sestra. ,, Ty vieš, kam ma moje srdce ťahá. Nerob, že nevieš." Klárka prikývla a objala ma. ,, Nezabudni sa vrátiť. Mám tú súťaž musíš tam byť. "

,, Nezabudol som. Za dva dni budem späť ver mi." sestra prikývla. Vzal som si svoju peňaženku, kľúče, mobil, bundu a vyšiel von, potom si to zamieril priamo na hlavnú stanicu, zaplatil som si lístok do Ostravy a sadol si na lavičku.

***

Vlak zastavil na hlavnú stanicu. Neobzeral som sa za minulosťou, išiel som jednoducho ďalej, bez toho aby som sa zastavil, bez toho aby som spomínal, mal som namierené len na jedno miesto, jej dom. 

Jej pes išiel vedľa mňa a vrtil chvostom, potom som zrýchlil do kroku, skoro som bežal, aby som tam bol rýchlejší. Dvere do jej bývalého bytu som skoro rozrazil. Zavrel som za sebou dvere a zišiel po chrbte, až na zem, potom som pomaly vstal. 

Lucky som odopol vodítko a prešiel k parapetu, po ktorým som pomaly zišiel prstami. ,, Vždy tu sedávala a dívala sa na hviezdy. " na chvíľu som zavrel oči, a predstavoval si jej, ako je tu tak sama len so svojím psom.

Potom som oči otvoril a šel po pamäti, do jej izby. Poličky boli stále zaplnené knihami. Prešiel som k ním a díval sa na chrbty kníh, potom môj zrak zostal na ružové knižke, bez žiadneho názvu. 

Vzal som ju do ruku a otvoril. Bol to jej denníček. Viem, že by som toto nemal robiť, ale ona bola moja priateľka a mal, by som vedieť čo jej trápilo tie roky čo som jej nepoznal. 

Otvoril som denník, asi v polovici. Dátum bol 23. apríla 2016 v tom čase som ju ešte len spoznával. Zahľadel som sa na prvý riadok, ktorý začínal mojím menom.

,,Sam...líbilo se mi jeho jméno. Poznala jsem Slováka. Vždy jsem chtěla poznat Slováka, který má modré oči a blonďaté vlasy.  Bože!  Asi jsem se zamilovala do jeho úsměvu. Říkal, že pochází ze Sabinova. Sabina, Sabinov....chtěla bych ho znovu vidět. Jeho úsměv ne...tolik bolesti jsem zažila...nemůžu ho jen tak přivést do svého života. Je to ještě kluk. Patnáctiletý kluk, který neví nic o světě. Nemohla bych se mu pak podívat do očí a lhát mu.  To prostě nejde.  Mrzí mě to. Tolik bych ho chtěla poznat.  Chodit s ním do kina smát se a užívat si života, ale cítím prázdnotu v srdci. Chybí mi bráška.  Můj starší bratr mi slíbil, že se bude o mě starat a kde je teď!? Zase jsi mi lhal,jako vždy!  Nenávidím tě!!! Kéž bys umřel ty a ne můj mladší bratr!  Měl jsi mě chránit. "

Tu to končilo. Otvoril som hneď prvú stránku s dátumom, ktorý bol pár týždňov po nehode.

,,Zakládám si můj první deník...nevím kde začít mám toho tolik na srdci. Dnešní narozeniny už neslavím s rodinu nýbrž sama, bez rodiny.  Cítím jak se mi slzy tlačí do očí.  Tolik bolesti v jeden den, jen jedna šťastná minuta.  Našla jsem štěňátko, vedle popelnic, dost potlučený.  Jaký  debil mohl tak krásné štěně nechat umřít.  Zachránila jsem ho teď mi dělá společnost. Jsem sama doma.  Každý den to je stejný, vstanu, připravím si snídani . Snídám bez rodiny, sama.  Ve škole se usmívám a dělám, že se nic nestalo.  Je to těžký vrátit se z nemocnice a přetvařovat se.  Co je tohle za život. Byla jsem šťastný dítě a teď mi tohle vezmeš?!  Možná si nezasloužím být šťastná.  Už nikdy....bolí to. Každý večer se dávám na parapetu a brečím. Nic jiného nedělám,jen brečím utápím se v slzách.  Zase si beru žiletku...pořád dokola. Chci umřít. Ukončit to....vidět jen rodinu."

Utrel som si slzy a otočil na ľubovoľnú stránku. Toto bolo pre mňa ťažké to čítať, ale chcel som vedieť čo sa jej preháňalo hlavou, keď to písala.

,,Začala jsem chodit do sboru. Zpívám!  Můj sen se stává reálným!  Budu zpívat na pódiu!  Budu mít plno fanoušků, budu mít hlas jako měla moje mamka.  Věděla jsem, že to v sobě mám, ale neměla jsem odvahu se zapsat do sboru a teď jsem sebrala odvahu.  Zpívám hlavní hlas. Učitelka tvrdí, že jsem nejlepší. Jsem šťastná, ale když držím kytaru moje prsty mě neposlouchaj.  Nemám cit v prstech, ale i přesto to nechci vzdát a tak trénují, každý den. Jde mi to už lépe.  Na kytaru sice nehraju jako ostaní, ale hraju.  Hlas si stále trénuji, ale přeháním to. Dost jsem si je zničila věčným trénováním, ale to mě nezastaví."

Tentokrát som sa usmial jej sen sa stával skutočnosťou. Škoda, že som u nej nebol tie dni. Čo sa pridala do zboru.

,, Pre dnešok to stačí. Má toho tu naozaj dosť, "povedal som a pousmial sa, potom sa môj úsmev z pier vytratil, keď som si spomenul na prvú stránku denníka. ,, Toľko bolesti v pár vetách ..." dodal som a rozvalil sa na jej posteľ. A hľadel do stropu, za pár minút som zaspal.

1141 slov!  ❤

Informace:

Jelikož tahle kniha se blíží ke konci a nechci s ní úplně skočit, tak jsem se rozhodla, že napíšu třetí a myslím, že i zároveň poslední knihu. V které bude Sam, Dominik, Radek a Matyáš asi o tři nebo pět let starší prostě pokračování na tuhle, ale bude mít už jiný děj, protože každý z nich budou žít jiné životy.  Všichni vystudují a buď začnou pracovat a nebo rozvíjet svůj sen.  Chtěli by jste třetí díl?  :) ANO - NE 

Pište do komentářů.  :)