Byla už tma seděla jsem s Dominikem ve sněhu a dívala se na hvězdy. ,,Co ti je?" zeptal se po chvíli ticha Dominik.

,,Přemýšlím." ,,Nad čím?" zeptal se Dominik a jemně mě chytil za ruku. ,,Nad různými věcmi a nad tím, jak se má můj bratr."

,,Proč nežiješ s ním?" Podívala jsem se na Dominika. ,,Řeknu ti to, až bude vhodná doba," odpověděla jsem. ,,Právě teď je vhodná doba..."

,,Ne není..." ,,Ty mi nevěříš?" zeptal se Dominik a otočil se na mě. ,,Důvěřuji ti opravdu, ale myslím, že mojí minulost nechceš slyšet, je opravdu smutná..."

,,Tak dobře, až budeš připravená, tak mi to řekneš, že jo? " zeptal se. Přikývla jsem a přitiskla se na něho.

,,Tvoje teta mi vyprávěla o tvém příteli, bylo to opravdu tak zlý, jak popisovala?"

,,Bylo to opravdu tak zlý. Když měl posledních pár minut, tak mu přestali prostě fungovat plíce a on se udusil...bylo to strašný. Bylo to nejhorších pět minut v mém životě..."
,,To je mi líto..." řekl skoro neslyšně Dominik a objal mě.

,,Už je to dobrý...je pryč." ve skutečnosti to dobrý nebylo, byla jsem s toho pořád v šoku a ani mi nepomohlo to, že byl se mnou Dominik.

,,Změníme téma?" zeptala jsem se a utřela si poslední slzy do rukávu.

,,Dobře...zítra prý můžu jít do školy, konečně mě pouští, budu zase s tebou."

,,Opravdu si myslíš, že to je dobrý nápad?" zeptala jsem se. ,,Přece na mě dáš pozor nebo ne?" usmála jsem se. ,,Jasně, že dám."

,,Měli by jsme jít, ať se pořádně vyspíme. Já se musím vrátit do nemocnice a ty musíš domů."

,,V kolik zítra přijdeš?" zeptala jsem se. ,,Na matiku." ,,To tě uvidím jen chvíli..." ,,Zkusím přijít dřív. A ty máš přece ještě tělocvik,tak můžu jít s tebou." řekl Dominik a pomalu vstal.

,,To není dobrý nápad," řekla jsem. ,,Ale notak je to dobrý nápad, aspoň budu dýl s tebou," řekl Dominik a podal mi ruku, ale já ji nepřijmula a vstala sama.

Oba jsme se pak vydali k nemocnici.

***

,,Tak ahoj Domčo," řekla jsem a obejmula ho. ,,Ještě se uvidíme,na té nudné hodině matiky," oba jsme se zasmáli. ,,Zase bude vykládat o jejích příkladech, který si prý vymýšlí sama."

,,Jo naše Einsteinka..." řekl Dominik a zasmál se. ,,Už musím jít," řekla jsem a rozloučila se.
***

Ležím na své posteli a hledím do stropu je těsně před půlnocí. Nemohu spát myslím na Denise. Proč na něho musím myslet mám Dominika, ale stále na mýho zesnulého přítele myslím, stále to bolí.

Podívala jsem se na hodiny. ,,Půl druhý...skvělý. Myslela jsem na něho tak dlouhou dobu..." nakonec jsem položila mobil a otočila se na druhý bok a konečně usnula.

***

Vzbudil mě, až můj budík, těžce jsem vstala a vypla ho, byla jsem děsně unavená, že mi bylo zle a točila se mi hlava, ale přemohla jsem to a došla do jídelny, kde seděla teta a mí bratranci. ,,Ahoj Barčo," pozdravil mě s úsměvem Filip.

,,Ahoj," odpověděla jsem a sedla si naproti Michala.

,,Dáš si něco Barčo?" zeptala se teta. ,,Nemám hlad. " ,,Co ti je?" ,,Já nevím...jen...jde o Denise." řekla jsem po chvíli.

Teta radši nic neřekla a dojedla snídani. A přešla ke vchodovým dveřím. ,,Chceš hodit do školy Barčo?"

,,Jasně!" vyprskla jsem a běžela se převléct.

Poté jsem nasedla do auta a poslouchala písničky.

***

Teta mě vysadila před školou a odjela do práce.

,,Čtyři hodiny bez Dominika...bude mi chybět," řekla jsem si a vešla do školy. Vytáhla jsem si učení a vydala se do naší třídy.

Sedla jsem si do lavice a čekala, až přijde Sam a Matyáš, ale ty nikde. Jejich zadní lavice byla stále prázdná i ke konci první hodiny.

,,Martine..." zašeptala jsem a strčila do něho. ,,Co je?" zeptal se. ,,Neviděl jsi Sama nebo Matyáše?" Martin zavrtěl hlavou. ,,Vždyť chodíš na intr, jako oni."

,,Ale já je neviděl. Nejsem jejich matka."

***

Mám dvě hodiny za sebou, ještě jednu a přijde Dominik, pak po čtvrté budeme mít tělák. Po matice musíme mít vždycky tělocvik, jako by toho nebylo málo,za ten den.

***

V půlce čtvrté hodiny, někdo zaklepal na dveře, moje srdce se rozbušilo, věděla jsem, kdo to je.

Do třídy vešel černovlasý kluk, když mě viděl tak se usmál. ,,Paní učitelko omlouvám se já..."

,,Byl jsi v nemocnici vím to..." řekla otráveně učitelka.

Dominik si sedl vedle mě. ,,Co jí zase je?!"

,,Určitě se praštila do hlavy..." ,,Nebo spolkla víc prášku na depresi," dodal Dominik a usmál se. ,,Nemůžu uvěřit tomu, že jsi zpět," řekla jsem a objala ho. ,,AU..." sykl a chytil se za ránu.

,,Promiň..."

Dominik se otočil na místo, kde vždy seděli kluci. ,,Kde jsou?" zeptal se. Pokročila jsem rameny. ,,Nevím nikdo je neviděl," odpověděla jsem.

Když učitelka začala mluvit věci, které mě absolutně nezajímali, tak mi začala padat hlava únavou, nakonec jsem usla na Dominikovo rameni.

( Máte tu druhou ilustraci, ale není vybarvená, protože jsem nestíhala a nepovedl se mi Dominikův obličej, ani se mu to nepodobá :D mimochodem mám to ještě dobarvit nebo to mám nechat takhle? Já si osobně myslím, že nevybravený to vypadá docela dobře. :) co myslíte vy?)

Barča usnula a tak jsem měl šanci se na ní dívat jak spí, byla tak nádherná a já jsem byl rád, že jsem jí mohl mít. Byla jen moje. Moje hvězda...moje štěstí...moje splněné přání.

Jo Dominik má svaly a to proto,že kdybych mu nakreslila ruce bez nějakých svalů, tak by to vypadalo divně, svaly se mi kreslí docela dobře. Nezabijte mě, za to. :D

Kdo došel, až sem tak napište #namakanýDejzr 😂😂 protože proč ne, že jo? 😂😂😂