Severus šel tam, kam vždycky, když nevěděl, co dál. Do ředitelny.

„To je ale skvělá příležitost, Severusi!“ vykřikl Albus Brumbál, když dočetl list pergamenu, který mu mistr lektvarů beze slova podal. „Vím, že jsi vždycky chtěl využít své nadání k pomoci lidem,“ pokračoval a ignoroval varovné zavrčení. „U Svatého Munga bys k tomu měl ideální podmínky,“ zkonstatoval a zamyšleně pozoroval, jak se člověk, kterého považoval téměř za syna, otočil k oknu a zahleděl se na střechu Hagridovy boudy.

„Musel bych odejít, Albusi,“ přiznal Severus to, co ho trápilo.

„Ano,“ připustil měkce ředitel a dodal, „ale jsou příležitosti, které se neodmítají.“