Vítr mi čechrá mou krátkou hřívu, miluji ten pocit když můžu provětrat své kopýtka a vydat se do toho nejkrásnějšího místa na světě. Věřte mi že snad skoro každý pony který má křídla, jako já miluje když se může proletět na obloze. S mím ocasem si pohrává slabý větříček a já se spokojeně zadívám na zem pode mnou. Potom mě napadne dělat triky ve vzduchu, jako malá byla s přehledem tato činost má nejoblíbenější. Můj mladší kamarád Firegi, který byl pegas jako já, mě naučil spoustu krásných triků. Nejvíc mi ale šlo padání kdy jsem nemávala křídly, a na poslední chvíli jsem to vybrala a zas jsem vyletěla směrem ke slunci. Ač mé vzpomínky na můj život  byli krásné, někdy byli i kruté. Většina mích přátel mě opustila když zjistila že mluvím s rostlinami. Všem jsem byla pro výsměch, v tom ve mě hrklo, všem ne. Můj kamarád Firegirlo při mě vždy stál, chvíli jsem nedávala pozor, a vrazila přímo do obrovského poníka. Zamotala se mi hlava a já padla, na zem.

Byla jsem v místnosti, slyšela jsem dětský pláč. Tak se otočím, a tam je kobylka moje matka jí bije a potom zmínila něco o dětským domově, dál si uvědomila jak moc je mi to malé podobné, ale přesto je jiné, pak už jen slyším prosby o pomoc Lax...

"Haló Laxin, vstávej." Nade mnou vidím mou kamarádku Mariu, utřu si pod z čela. "Stalo se ti něco ? Řvala si jak malé dítě." Uchechtne se kamarádsky. Já jí vše vyklopím, i o tom snu. "Měli by jsme se podívat do dětských domovů." Řekla a za pomocí svého rohu mě přemístila hned před jeden. Po celodenním ptaní se jestli někdo takovou kobylku v dětským domově někdo neměl, jsem to vzdala. Už na zbývá poslední dětský domov, teď to nemůžem vzdát řekne Mári. Jen co jsme se přemístily na naší poslední zastávku, udělalo se mi mdlo. Moc dobře si tento dům pamatuji, i já jsem v něm trávila kus mého života, dokud jsem nevyrostla.

Uvídím paní která se o mě starala , zalije mě pocit štěstí měla mě moc ráda, hned jsem se s ní šla přivítat. A poté jsme ji společně s Mári všchno vysypali, ona se zamyslela. "Podobná tobě říkáš ? Ach ano, takovou tu máme, ale nechce s nikým mluvit, já osobně se bojím že zemře, protože nejí, nespí." Chci ji vidět, vyhrknu. Když jsme konečně  po dlouhém přemlouvání přišli před její pokoj, zaťukala jsem a otevřela dveře. Mári a Stará vychovatelka tam jen stáli, s vykulenýma očima. Já i malá klisnička jsme byli v šoku. Byly jsme si táák podobné. Zavřela jsem dveře, a čekala na její reakci. "Kd-do jsi ?" Zeptala se mě vystrašeně. "Já jsem Laxin, princezna rostlin." Vyhrknu ze sebe, že se divím že mě vůbec slyšela. Na nic nečekala a už se mi klanila, jenže já jí řekla ať se mi neklaní, že to není potřeba. "A kde máš roh, když jsi princezna ?" Řekne podezíravě, a rozevře svá křídla, a nahodí ochraný postoj. "No víš, to je na dlouhé povídání." prohlédne si mě od shora až dolu, a potom prohodí. "Můžeš tu se mnou být, ale jen protože si mi podobná." Řekne a otáčí se a kráčí ke své posteli.

-----------------------------------------------------------------------------

Oki, Doufám že se vám můj první příběh bude líbit, a doufám že se nenajde moc chyb, za ty se omlouvám.

A tady klisnička  :3333 No neni k uňuňání :D