Severus si zamyšleně mnul kořen nosu a bedlivě si Harryho prohlížel. Tu a tam zavrtěl hlavou. Nějakou chvíli byl zticha, jak si v hlavě srovnával všechno, co mu Harry pověděl. O tom, jak se ocitl na prahu dvou světů, jak se setkal se svými rodiči a jak dostal druhou šanci. Jenom díky tomu, že byl Voldemortovým neúmyslným viteálem. No, možná tohle byla první a poslední dobrá věc, kterou Temný pán kdy udělal.

,,Dává to smysl," poznamenal nakonec. ,,Všechno to do sebe zapadá. Proto jsi dokázal nahlédnout do jeho mysli a uměl mluvit hadím jazykem. A když tě zasáhla smrtící kletba, byl zničen nejdřív ten kousek jeho duše, a ne ta tvá."

,,Hm, no jo," zahuhlal Harry skoro nepřítomně a kutálel poslední bramboru po talíři. Bylo to už pár minut, co dovyprávěl to, co se stalo po jejich útěku z Voldemortova sídla, a co mu řekl Brumbál. ,,Poslouchej, kdy už tě pustí? Nechci spát ve sklepení sám."

,,To bych také rád věděl," zamručel Severus a šlehl zamračeným pohledem na zavřené dveře Poppyiny kanceláře. ,,Je to hrozně tvrdohlavá ženská."

,,Jo, to vím z vlastní zkušenosti," kývl Harry, s povzdechem nabodl bramboru na vidličku a strčil si ji do pusy. Mrkl na hodiny, ručička se blížila k páté. ,,Musím jít za Jupiterem. Včerejšek jsem napůl prospal, a pak ho strávil s tebou. A dneska jsem ti musel všechno dovyprávět... Musím mu poděkovat za to, co pro nás udělal. Bez něj... nechci ani pomyslet, co by se bylo stalo."

,,Samozřejmě, když musíš," odvětil stroze Severus a zahleděl se na strop. Harry vzdychl. Strávili na ošetřovně snad necelých osmačtyřicet hodin, a Severus byl snad ještě náladovější než v hodinách obrany se Zmijozelem a Nebelvírem. Nejspíš ho neskutečně frustrovalo, že musel jen ležet a nic nedělat, a Harry se tomu ani nedivil. Na druhou stranu, Jupiter jim přece zachránil život, tak by to mohl pochopit, no ne?

,,Neříkej mi, že žárlíš na Šťastného draka!" zvolal Harry pobaveně. Severus se zachmuřil.

,,Mně teda spíš připomíná obrovského bílého jezevčíka, který umí bohužel mluvit a létat bez křídel."

,,Věděl jsi vůbec, že Šťastní draci existují? A mimochodem, taky bys mohl projevit víc vděku."

,,Samozřejmě, že jsem to věděl. Jejich šupiny a slzy jsou jednou z nejvzácnějších přísad do lektvarů," odpověděl mu. Harry zaúpěl a hodil po něm svůj polštář.

,,Ty vážně myslíš jen na ty svoje břečky!"

,,Poslední dobou mám i plnou hlavu tebe," bránil se a promnul si spánky. ,,Neříkal jsi náhodou, že musíš jít?"

,,Myslel jsem, že nechceš, abych odcházel," popíchnul ho Harry. ,,Nebo se mě snad už chceš zbavit? Na to je, řekl bych, už trochu pozdě. A i když je opravdu sladké, že mě máš plnou hlavu, vsadím se, že i tak dokážeš vyjmenovat zpaměti sto lektvarů, přísady, který se v nich používají, a i postup."

,,Chceš to v abecedním pořadí?" zeptal se ho a Harry se rozesmál. ,,Tak jdi. Nebudu tě přece zdržovat a už vůbec ne odrazovat. Ani bych nemohl. Vždyť sotva se posadím na posteli, Poppy už vybíhá ze dveří."

,,Chudáčku," politoval ho Harry. ,,Mám ti namíchat nějakou břečku?" Tentokrát to byl Severus, kdo hodil polštářem.

,,Raději ne. Nechci tu strávit další měsíc. Tak jdi. Ať mám alespoň pár minut klid," poškádlil ho. Harry si odfrkl, vstal z postele a rozešel se ke dveřím. Tam se ale zastavil, jako by si snad něco uvědomil.

A taky že uvědomil, a tak se vrátil zpět k Severusovi, v obličeji poněkud bledý.

,,Copak? Něco sis tu zapomněl?"

,,Ne. Zapomněl jsem ti něco říct. Něco důležitýho," řekl vážně a sedl si na kraj jeho postele. Severus se zlehka zamračil a posadil se.

,,Poslouchám." Harry ale měl zavřené oči a nezdálo se, že by ho vnímal. Severus mu pevně stiskl ruku a druhou dlaň mu položil na tvář. Starostlivě si ho prohlížel. ,,Harry? Co se děje?!"

,,Počkej chvíli... prosím," zašeptal Harry, který se snažil co nejvíc soustředit. Ať se ale pokoušel o cokoliv, zřejmě se mu to nedařilo. Kousl se do rtu tak moc, až se mu na něm objevila kapka krve. Otevřel oči. ,,Ty jsi přede mnou uzavřel svou mysl. Hned po té... po té hádce. Musíš to vidět, Severusi, jinak tomu neuvěříš. A já... já se k tobě nedokážu dostat." Na okamžik vypadal vyděšeně.

Otevřít svou mysl bylo poměrně snadné, přestože byl skoro celý svůj život nucen ji mít uzavřenou. Možná to bylo jenom díky jejich spojené magii. Jakmile se to povedlo, Harry zesílil stisk své ruky a Severus si všiml, jak kolem jejich rukou září stříbrné světlo. Než nad tím ale stačil zauvažovat, ucítil Harryho ve své hlavě a vzápětí mu obraz jejich spojených rukou zmizel a nahradil jej dočista jiný. Byl v Harryho těle a byl zpátky ve Voldemortově sídle. Viděl Voldemorta a Grindelwalda. Dívali se na sebe. Grindelwald se trochu mračil, ale Voldemort... nemohl tomu uvěřit! Viděl snad v jeho očích vášeň? Ty rudé zorničky byly divoké, dychtivé a chamtivé, a hleděly na Gellerta s neskrývanou touhou. A pak obraz zmizel, s ním i Harry z jeho hlavy a Severus zase viděl jejich spojené ruce. Záře kolem nich zmizela.

,,Vždycky, když si na to vzpomenu, chce se mi zvracet," poznamenal tiše Harry, bledý jako křída. ,,Není to jen kvůli tomu pohledu, který Voldemort věnoval Grindelwaldovi. Severusi, já... když jsme byli v té jeskyni a ty jsi spal, na něco jsem si vzpomněl. Na to... na to vidění, když Voldemort Grindelwalda osvobodil. Řekl: ,,Spojíme naše magie a staneme se neporazitelnými.". Severusi. Oni spojili svou magii, jsem si tím jistý. Určitě to neřekl ve smyslu, že budou stát bok po boku. Voldemort o tom věděl, věděl o spojené magii. Dostal se do té tajné Salazarovy pracovny a přečetl si o tom. Viteály mu nestačily... potřeboval někoho, kdo je podobně mocný jako on sám. Podle toho, co zjistila Hermiona, měl Grindelwald podobné úmysly jako Voldemort. Není divu, že si ho vybral. A označoval to jako... jako... Pro větší dobro! To je ono," kývl Harry a svá vyděšená zelená kukadla zabodl do Severuse. Ten byl bledý stejně jako on.

,,Nejspíš máš pravdu," souhlasil tiše. ,,Musíme to říct Brumbálovi. Harry, prosím tě, hlavně neztrácej naději. Pořád je šance. Zničíme viteály. A pak bude možné zničit i jeho, vlastně oba dva. Nejsi na to sám, pamatuj. Harry. Miluješ mě?" Mladíkovi se úlekem rozšířily zorničky. Pak trhaně přikývl. ,,A myslíš, že Grindelwald miluje Voldemorta? A naopak?" Tentokrát Harry váhavě zavrtěl hlavou. ,,No vidíš. A neříká se, že když s tím, jehož miluješ, spojíš svou magii, jste silnější, než kdybyste se nemilovali a přesto ji spojili?"

Harry pootevřel ústa, a pak ho pomalu pustil. Zvedl se a nevěřícně na Severuse hleděl. ,,Takže ty se spoléháš na to, že nás zachrání láska? Zase láska? Už zníš jako Brumbál!"

Byl jsi moc dlouho pod Brumbálovým dohledem a stal ses pěšákem v té jeho nesmyslné šachovnici. A on tě s klidným svědomím nechá obětovat, zaslechl Severus v hlavě ten nenáviděný hlas, z něhož mu přejel mráz po zádech. Měl pravdu. Voldemort i Harry.

,,Lily tě milovala," připomněl mu tiše, když Harry odcházel, ,,a její láska tě zachránila. Myslíš si, že já tě miluji o něco míň?" Nebelvír se na okamžik zastavil, dlaň na klice dveří. Potřásl hlavou.

,,Proti nám stojí dva nejnebezpečnější kouzelníci všech dob. A ty si myslíš, že nás zachrání láska, když se oni neštítí použít černou magii, ta nejhorší zaklínadla? Jak nás něco, co... co se snad ani nedá vysvětlit, může zachránit?"

,,Možná právě proto, že se to nedá vysvětlit, nás to zachrání. Voldemort neví, co je to láska. Myslíš, že Grindelwald ano? Lidské emoce jsou silné, Harry, neměl bys je podceňovat. Kolik toho dokáže taková nenávist? Dodává ti sílu, když si myslíš, že tvá poslední naděje zanikla. Není to tak i s láskou? Voldemort tvrdí, že cítit lásku znamená být slabý... Ale zároveň to znamená být lidský. A proč tedy ze své slabosti neudělat svou sílu? Harry, co se stalo, kdy jsi ztratil víru?"

,,Od té doby, co jsem zjistil, že mám čelit dvěma nelidským stvůrám," odpověděl pochmurně a odešel. Severusovu tichou námitku, že jim přece nebude čelit sám, už neslyšel.

Harry rychle kráčel tichými chodbami bradavického hradu. Potřeboval na vzduch. V hlavě mu bzučelo a stále viděl Severusův nevěřícný a možná... možná i trochu posmutnělý pohled, když se ho ptal, kdy ztratil víru.

Mimochodem, dá se víra vůbec ztratit? Vždycky přece v něco věříme. V lásku. V nenávist. V život. Ve smrt. V něco. A v nic. V posmrtný život. V peklo. V nebe. Ve spravedlnost. V někoho. Harrymu šlapala mysl na plné obrátky. Vyšel ven a zadíval se na oblohu. Myslel na Gwen. Ona by věřila, tím si byl jistý. Věřila by v něj a v Severuse.

Možná měl Severus pravdu. Možná opravdu přestal věřit.

Přestal věřit v sebe.

Na to se teď ale rozhodl nemyslet. Přinutil se k úsměvu. Už zdáli viděl obrovského Jupitera, který se rozvaloval u Hagridova záhonu s velkými dýněmi, a sluneční paprsky ozařovaly jeho perleťové šupiny, jež se třpytily jako hladina jezera. Všiml si ho i Jupiter, protože začal vrtět svým ještěřím ocasem a rozeběhl se k němu.

Shledání Harryho a Jupitera bylo bouřlivé a radostné. Drak ho povalil na zem a začal mu horlivě olizovat obličej svým horkým jazykem, zatímco se mladík smál. Když toho zvíře konečně nechalo, Harry vstal a Jupiter se k němu přitulil. Harry ho drbal za ušima a druhou rukou podepíral jeho těžkou hlavu.

,,Jupitere, Jupitere," šeptal mu, když se k sobě stále tulili, ,,jak se ti kdy odvděčím? Děkuju ti. Tak moc ti děkuji. Zachránil jsi nás, ty blázne. Děkuju, děkuju, děkuju. Jsi poklad, víš to? Co bychom bez tebe dělali? Na. Víc toho nemám, promiň, ale slibuju, že ti to vynahradím..." říkal mu, když z kapsy kalhot vytáhl pět kostek cukru. Jupiter je měl hned v sobě.

,,Mládě," drcnul do něj hlavou a dal mu obrovský polibek na obličej, ,,jsem tak rád, že jsi v pořádku. Jak se daří Severusovi?"

,,Dobře," odpověděl jednoslovně Harry a protože se přestali objímat, strčil si ruce do kapes. Šťastný drak se na něj zahleděl a Harry měl pocit, že mu ty vševědoucí rubínové oči vidí až do duše. Zvíře trochu nastražilo uši a v očích se mu objevila starostlivost.

,,Dítě," potřásl hlavou, ,,vidím na tobě, že tě něco trápí. Co se stalo, maličký?"

,,Já nevím, Jupitere," odvětil sklesle Harry, ,,mám pocit, že se všechno hroutí. Nejspíš budu muset jen čekat, než přijde Voldemort, zabije mě a podmaní si celý kouzelnický svět."

,,Jak to mluvíš, mládě?" Jupiter nespokojeně mlaskl a ocasem mával sem a tam. Bum. Bum. Bum. Zaznělo pokaždé, když jím bouchl o zem. ,,Vzdáváš se už teď? Proč? Bojíš se bojovat? Samozřejmě, to je normální, každý se bojí. O sebe, o své nejbližší. A že se všechno hroutí? Hroutí se celý svět, nebo tvůj život? Víš, mezi tím není nějak velký rozdíl. Celý svět je tvůj život. A my draci jsme stvořeni spíš pro létání než pro povzbudivé řeči."

,,Jsi Šťastný drak, nosíte štěstí, nebo ne?" namítl Harry tiše. Jupiter se usmál a sklonil svou nádhernou hlavu. Dotkl se čumákem jeho ruky a Harry ucítil, jak na její hřbet dopadlo cosi mokrého a teplého. Slza. Slza Šťastného draka.

,,Když tomu budeš věřit, mládě, tak tomu tak bude," odpověděl Jupiter tajemně. ,,Stále jsi mi neodpověděl, proč se vzdáváš už na začátku. Proč nebojuješ jako lev. Život přece je boj, dítě. Celý život bojuješ, malé i velké bitvy. Z jedné vyjdeš jako vítěz, z další jako poražený. Myslíš, že ten, kdo bojoval, byl hrdina? A co ten, který v boji padl vyčerpáním? Zajisté byl, mládě. Už jen to, že bojujeme, z nás dělá hrdiny. Tak jdi a bojuj, nebo si to jednou budeš vyčítat. Bojuj, Harry. Za to, v co věříš. V co chceš, aby se stalo. Protože i když padneš, stále to bude krok vpřed a otevřeš bránu někomu, kdo tu bitvu dobojuje jen díky tobě do konce. Nikdy se nevzdávej a štěstí si tě najde."

,,Jupitere, Jupitere," Harry celou dobu naslouchal jeho hlubokému hlasu, který měl podobné uklidňující účinky jako ten Severusův. Zatímco šeptal jeho jméno, otíral si svou tvář do jeho hebké srsti. ,,To všechno zní nádherně, když o tom mluvíš... ale jak mám bojovat, když jsem přestal věřit v sebe samotného?"

,,Tak bojuj za ty, ve které věříš," poradil mu. ,,Neznamená to, že bojuješ jejich bitvy. Vy všichni bojujete jen jednu bitvu, všichni dohromady, společně a bok po boku. Člověk je silnější, když není sám, víš? Nebo najdi někoho," mrkl na něj jedním okem, ,,kdo věří v tebe a pomůže ti tvou víru znovu najít." Harry maličko kývl a Jupiterovi zajiskřily oči. ,,Myslím, že potřebuješ přijít na jiné myšlenky, mládě. Co bys řekl na malou projížďku? Vylez si na můj hřbet, ať neztratíme ani vteřinu!"

Harry se nenechal pobízet dvakrát. Tiše se zasmál, Jupiter byl ten, kdo se teď choval jako mládě! Vylézt mu na hřbet mu dalo trochu zabrat, ale pak už napůl seděl, napůl ležel v předklonu na jeho zádech a pevně se ho držel kolem krku, když drak vzlétl vzhůru k oblakům. Až mu poskočil žaludek a zachvělo se mu srdce.

Pevně zavíral oči a bořil tvář do měkkých chlupů na jeho hlavě. ,,Už můžeš otevřít oči, dítě, to nejhorší máš za sebou," zaslechl Jupiterův pobavený hlas, a tak ho poslechl.

Byla to nádhera. Teprve teď si skutečně naplno vychutnával neobyčejný let na hřbetu Šťastného draka. Zadíval se dolů, kde všechno vypadalo jako mravenčí obydlí.

,,To je nádhera," vydechl Harry a honem se podíval dopředu, protože už mu žaludek začal trochu poskakovat. Byli tak vysoko, že se mohl dotknout nadýchaných mraků. Vypadaly jako cukrová vata. ,,Páni. Nejradši bych plul dál, dál od toho všeho, kamkoliv, na konec světa..." Skutečně si připadal, jako by všechny starosti nechal tam dole před bradavickým hradem. Jupiter se tiše zasmál.

,,Myslíš, že existuje konec světa, mládě?" zeptal se ho.

,,Třeba jo. Kdekdo nevěří na kouzla a čáry, a ty přitom existují. Proč bych nemohl věřit na konec světa? Třeba to je jen konec našeho světa, a začátek jiného, lepšího... kdo ví. Objevíme ho, Jupitere? Budeme hledat konec světa?"

,,Drž se raději při zemi, maličký." V Jupiterově hlase zazníval úsměv a ohromnou tlapou sekl po maličkém obláčku, který se roztrhl a jeho kousky odletěly do všech světových stran.

,,Podívej," ukázal Harry na jeden z velikých mraků, které po blankytně modré obloze jen líně pluly, ,,támhleten mrak vypadá jako obří ještěrka. A ten vedle něj jako spící drak! A ten maličký musí být rybka! A ten na druhé straně - vedle toho, co vypadá jako letadlo - ten je podobný velrybě!"

,,Hmm, nejspíš máš pravdu," přikývl Jupiter tak mohutně, až se Harry zakymácel. ,,Poslyš, co je to to ledatlo?"

,,Myslíš letadlo?" zasmál se Harry a zamžoural proti sluníčku. Alespoň na chvíli se cítil volný jako pták. Schopný všeho. Svůj a bezstarostný. Srdce mu bušilo o sto šest a adrenalin mu koloval v krvi. Tady bylo všechno v pořádku. Let na Jupiterovi byl mnohem lepší než let na koštěti. ,,Mudlové nemají své Šťastné draky. A tak museli vymyslet něco, co jim je nahradí. Ale ne dostatečně, víš? Ty jsi totiž přítel, ne nějaký hloupý stroj," řekl a podrbal ho za uchem.

,,Jsem přítel, který ti pomůže vyhrát tu velkou bitvu, Harry Pottere," přislíbil mu Jupiter, a zbytek cesty už byli zticha, protože při některých okamžicích je lepší nic neříkat a vychutnávat si všechny pocity. S nikým se nedělit o své myšlenky. Občas to není třeba.

•••

Kapitolu přidávám už ráno, tak si ji třeba někdo přečtete cestou do školy😂 vkročte pravou nohou a ať se vám celý rok daří💛
Snad se vám kapitola líbila, budu ráda za vaše názory💛 na další se můžete těšit ve středu 5.9. a objeví se tam skoro celá parta😏
A tady máte baleťáka Luciuse, abyste měli lepší den😂❤



-Mil✨