Následující den ráno jsem se nemohla přesvědčit, abych vstala. Uprostřed přemlouvání někdo vešel do pokoje.

„Jessiko, vstávej! Dělej, je půl osmé!" křičela na mě mamka.

„Kat? Kat, tady jsi."

„Co je mami, můžeš chvíli vydržet? Musím vytáhnout z postele tohohle lenocha." Začala mi tahat peřinu, aby mě vytáhla.

„O tom s tebou právě chci mluvit. Jak jsem včera přijela pozdě, tak jsme si docela dlouho povídaly. A taky tu byl její kamarád. Flashed nebo tak nějak."

„Mami, a proč si vlastně přijela?" Otočila se zpátky na mě. „A ty, Jessiko, vylez z postele a mazej rychle do školy!"

„Kat, prosím tě. Nech ji doma. Nebo alespoň na první hodinu. Ten kluk odešel asi v půl desáté a my jsme si pak povídaly asi do dvanácti. Úplně jsme zapomněly na čas." Zastávala se mě babička.

„No. Ale proč jsi přijela?" stále nechápala mamka.

Pomalu jsem začala vylézat z postele, aby nebyl další průšvih.

„Zemřela Helen. Včera odpoledne. Proto šla Jess pozdě spát." Babička sklonila hlavu a potom jsem viděla něco, co už hodně dlouho ne. Máma objala babičku.

„Mami to mi je líto. Jess, pokud chceš, tak tě dnes omluvím. Chápu, že jsi unavená."

„Děkuju, mami. Já se obleču a půjdu do školy. Ale až na druhou hodinu. Nevadí?" nechtěla jsem se ulít víc, než bylo nutné.

„Jak chceš. Jo a Jessemu řekni, že nikam nejedeme. Mami pojď dolu. Uvaříme si čaj a popovídáme si." Vzala babičku kolem ramen a během chvilky zmizely na chodbě.

Když odešly, tak jsem si sedla na zem a opřela o postel. Natáhla se pro telefon, který jsem měla na nočním stolku a zapnula telefon a data. Vyběhlo mi pár upozornění a nějaké reklamy. Najednou se vrátila mamka. Bez klepání mi vlítla do pokoje.

„Pojedu s babičkou zařizovat pohřeb, a budu tam asi dýl. Možná týden. Takže tu budeš s tatínkem. Snad nebude mít moc práce. A než odjedu, ráda bych poznala Jesseho. Nepřivedla bys ho po škole?" vyklopila na mě máma tak rychle, že jsem musela rozebrat její řeč slovo po slovu.

Když mi došlo, co mi řekla, nevěděla jsem, co si myslet.

„Mami?" koukala jsem na ni jak na blázna. „Tak můžu se ho zeptat. Ale chtěla jsem něco ukázat Mary Už jsme domluvené." Nechtěla jsem mámě lhát, ale nedalo se nic jiného dělat. Navíc jeho chování bylo, no, řekněme, že zvláštní. „Ale Mary asi nebude mít moc času. Jedou na chalupu."

„Dobře. Ale i tak bych ho ráda poznala. Mary to snad pochopí, že chci poznat kluka, se kterým trávíš tolik času. Nebo je přiveď oba. Ty můžeš ukázat Mery, co chceš a já se poznám s Jessem. To jo dobrý plán, ne?"

Otočila jsem se k mámě zády a pro sebe jsem si řekla: „Tak určitě. A já budu hlídat, aby se něco nestalo."

Máma byla najedou jak mílius a sedla si vedle mě, nahoru na postel.

„A co ten Flashen?" mrkla na mě jedním okem.

„Mami, jmenuje se Flash! Babička mu pořád komolí jméno. Je to náš nový soused po paní Davensové. Zabouchl si klíče, a tak přišel, jestli by tu nemohl chvíli zůstat." Zvedla jsem se ze země a sedla si vedle ní. „Usnul tu, pak přijela babička a ukazovala mu moje fotky z dětství. A potom šel domu. Možná, že se tu jeho rodiče během dne zastaví. Nebude to vadit?"

„Jess, já ale nevím, jestli tu budu. Dneska by mi měl přijít nový pacient. Vlastně dva. Takže tak. Ale v sobotu jedeme, takže se obleč, a přijď dolu za námi. Napíšu ti omluvenku."

„Dobře. Pokud dovolíš, ráda bych se převlékla." Řekla jsem to asi trochu přidrzle, takže se na mě zase naštvala.

„Ten tón si vyprošuju. Do dvaceti minut ať jsi dole."

Odešla a třískla za sebou dveřmi. Plácla jsem sebou na postel.

„Ach mami, kdybys jen věděla, co se tu včera dělo." pomyslela jsem si.

Vylezla jsem z postele a koukla jsem se z okna. Pršelo a bylo zataženo. Brr. Hnusné počasí.

Když jsem šla ke skříni, která byla vedle stále ještě roztaženého závěsu, za kterým byl schovaný klavír, všimla jsem si, že na něm něco zůstalo. Neváhala jsem a sedla jsem si za bílé a černé klávesy.

Začala jsem hrát, neznámo co. Po chvilce mi došlo, že to byla ta písnička, kterou jsme s Jessem včera psali a pak mě málem políbil. V tom má Flash napřed. Sakra! Flash. Proč kluci nedokáží pochopit, že holka potřebuje i kamarády.

Když jsem dohrála, stáhla jsem ruce z klavíru. Mezi dveřmi stála máma a tleskala.

„Jess to byla pěkná písnička. Od koho je? Není mi vůbec povědomá."

Okamžitě šla ke mně. Zmateně jsem začala šermovat rukama a snažila jsem se ty noty schovat. Povedlo se mi to.

Na klavíru zůstal jen jeden. A zrovna na něm bylo napsané „Pro Jess" Neomylně šla po něm.

„Jémine, Jess, od koho to je? Od Flashe? Nebo Jesseho?" Při otázce nezapomněla zvedat obočí, aby to vypadalo, že jí to více zajímá.

„Mami! To je moje věc, od koho to je."

Koukla se na mě zvědavým pohledem.

„Tak dobře. Je to od Jesseho. Stačí?" Doufala jsem, že řekne ano. Ale to by nebyla moje máma.

„Zahraješ mi ji? Prosím. Nebo to byla ta, co si právě hrála?"

„Ne, to byla jiná. Tu jsme včera večer složili."

Vykulila na mě oči a s námahou na mě promluvila.

„Večer? On tu Jesse byl? Že o něm babička ani nemluvila."

„On odešel chvíli potom, co jsi volala. Šel si domu zbalit, aby tu mohl přespat. Ale udělalo se mu špatně, takže zůstal doma." Doufala jsem, že už konečně odejde. Další kolo výslechu už opravdu nechci.

„Dobře. Tak se oblékni a přijď na snídani."

Jakmile se za mamkou zevřely dveře, zazvonil mi telefon.

„Ano? U telefonu Jessika, buďtě struční, ať moc neplatíte!"

„Ahoj Jess. Tady je Mary. Hele ty dneska nejdeš do školy? Ne, že by to nějak zvlášť zajímalo přímo mě, ale ptal se mě Jesse. Co mu mám říct?"

Cože? Jesse? Proč? Bylo první, co mě napadlo.

„Ahoj Mary. Jesse se na mně ptal? To je od něj hezké. Řekni mu, že na druhou hodinu nejspíš dorazím. Hele mohla bych s tebou po škole mluvit? Týká se to právě jeho. A nového sousteda. O něm bych ti taky potřebovala něco říct. Ale po teletonu to není ono. A navíc za chvíli zvoní. Tak se domluvíme ve škole. Ahoj Mary!"

„Dobře. Ahoj!"

Rozloučily jsme se a akorát zazvonilo. Tak jsem konečně došla ke skříni, a našla jsem si na sebe něco teplejšího. Přesně jsem našla to, co jsem potřebovala. Oblíbenou mikinu a kalhoty.

Už oblečená jsem urovnala postel, zatáhla závěs u klavíru a šla jsem do koupelny. Tak jsem se odlíčila, znovu nalíčila a nastal problém. Vlasy mi trčely na všechny strany. Popadla jsem hřeben a pokoušela jsem se ty vlasy rozčesat. Byla to docela fuška. A i tak vypadaly hrozně, takže mi nezbylo nic jiného, než je stáhnout do culíku a zaplést, aby se to alespoň trochu zamaskovalo.

Dole v kuchyni už seděla máma i babička u šálku čaje a cosi probíraly.

„... jen co to děláš, a dál už nic. Radši jsem zašla do koupelny, aby si mě ještě nevšimli."

„Mami a jseš si jistá, že se stalo tohle?" řekla máma podezíravým tónem.

„Ahoj babi, ahoj mami." Obě jsem políbila na tvář.

„Doufám, že ses pořádně teple oblékla, protože je tam zima. Aby si nenastydla. To by mi bylo líto. A tvojí tetě asi také. Byla by ráda, kdyby jste se s ní všichni přijeli rozloučit."

„Ano, babi. Oblékla jsem se teple. A na kdy to plánujete? Aby se stihla Elis vrátit. A Kyle a jeho rodina. A Sophie zařídit ve škole a práci volno. Neboj, i kdybych byla sebe víc nemocná, tak se s tetou přijdu rozloučit. To ti slibuju."

Otočila jsem se k lednici. Bylo tam to nakrájené ovoce.

„Jess? Co jsi včera dělala s tou čokoládou?" ptala se mamka.

„Co? S jakou čokoládou?"

„No, tak sama se asi na sporák nedostala a nerozehřála. A v lednico je nějaké ovoce. Co jsi s tim chtěla dělat?"

V tom mi to došlo.

„Jó. Jak tu byl Jesse, tak jsem pro něj chtěla udělat něco k jídlu. Ale on potom odešel a nevrátil se. Tak jsem schovala to ovoce, čokoládu jsem nechala trochu vystydnout a potom přišel Flash a zapomněla jsem ji uklidit. To je celé. A co jste tu tak zajímavého probíraly?"

„Vyprávěla jsem mamince, jak tu včera byl ten tvůj kamarád a co jsem viděla, když jsem šla..."

„PŠŠŠŠT! Mami! Chtěla jsi říct, že jsi nechtíc zaslechla, co si povídají." Přerušila mamka babičku razantně.

„COŽE?" Zhrozeně jsem se na ně otočila a vyvalila oči. „To jsou soukromé věci! A babi, kdybys řekla rovnou mně, že jsi nás viděla a slyšela, tak byste mě nemusely pomlouvat za zády."

Z lednice jsem vyndala jen jablko a šla jsem si nahoru do pokoje pro bundu a tašku.

Když jsem zašla do pokoje, působil nějak jinak. Byl víc tmavý a vypadal neupraveně. Musím odtud rychle pryč, klidně i do školy.

Strčila jsem si do tašky obě obálky, oblékla se a běžela dolů po schodech až do předsíně.

„Jessiko, kam tak letíš! Nenapsala jsem ti tu omluvenku. A rozloučit by ses taky mohla." křičela na mě máma.

„Mami, promiň, ale když mě tu drbete za mými zády, tak se musím nějak bránit. Omluvenku mi napíšeš až po škole. Ahoj babi, ahoj mami."

Rychle jsem se obula a zavřela za sebou dveře. Za dveřmi jsem cítila zvláštní bezpečí a jistotu. To se mi ještě nestalo a už vůbec ne, když bych zrovna vyšla ven.