Po testech nám dali dvacet minut volna. Nebyla jsem schopna nikam jít, tak jsem si sedla před třídu, kde jsme měli hrát, a čekala jsem. Nejdřív jsem si, že si vezmu noty, abych si to ještě jednou projela, ale zapomněla jsem je doma. Všechno jsem si připravila, ale noty jsem nechala na stole. Možná je to lepší, protože bych se do toho zamotala.

Když nastal čas jít předvést, co umím, přiběhl ke mně Jesse. Lekla jsem se ho, protože jsem to nečekala.

„Zlom vaz. Držím ti palce." Dal mi pusu a dřív, než jsem mu stihla cokoli říct, byl zase pryč.
„Slečna Stevensová."

Už je to tady. Nadechla jsem se, urovnala si sukni a vešla pravou nohou. Hned jsem si stoupla před katedru.

„Dobrý den." Pozdravila jsem všechny.

„Dobrý den, slečno. Povězte nám o sobě něco.

Kývla jsem a začala.

„Dobrá. Jmenuji se Jessika Stevensová, bydlím tady ve městě. Ještě minulé pololetí sem chodili moji sourozenci a..." na chvíli jsem se odmlčela, protože jsem nevěděla co více říct.

„Jak dlouho hrajete?" zeptal se mě jeden z profesorů.

„Hraji od dětství. Asi od čtyř let."

„A na jaký nástroj?" ptala se hodně mladá slečna.

To sakra nevidí, že jsem si nepřinesla žádný nástroj?

„Na klavír."

Podívali se jeden na druhého a potom ten prostřední kývl hlavou.

„To nám myslím stačí. Ukažte nám, co ve vás je, slečno."

Šla jsem ke klavíru, ale nemohla jsem si vzpomenout, jak to začíná. Z ničeho nic se mi vybavila vzpomínka s Jessem. „Když si nebudeš moct vzpomenout, tak si vzpomeň na mě. Jak se jmenuju?"
Přimhouřila jsem oči a nechápavě se ho zeptala: „Jesse. Proč?" „A jaké písmeno ze stupnice tam slyšíš?"

„E!" vykřikla jsem najednou.

„Co prosím? Hrajte už, nemáme na vás celý den, slečno."

Otočila jsem se na ně a omluvila se.

Nadechla jsem se a hned začala. Zavřela jsem oči, protože tak si hudbu dokážu lépe užít.

Ani jsem nedohrála do půlky a přerušili mě.

„Děkujeme, to stačí."

Radši jsem nic neříkala, rozloučila se a vyšla ven.

„Tak co, jak co ti řekli?" zajímal se hned Levi.

„Prosím tě, dej mi chvíli." Řekla jsem naštvaně a částečně i vyčerpaně.

„Co se tam stalo?" naléhal na mě.

Už jsem mu chtěla odpovědět, když v tom se otevřely dveře.

„Slečno, pojďte prosím ještě na okamžik dovnitř."

Tak tím mě teda hodně překvapili. Copak jsem se už neztrapnila dost?

Když jsem si znovu stoupla před komisi, bavili se mezi sebou. Trošku mě to znervóznělo.

„Slečno, mohl bych něco zkusit?" zeptal se jeden. Trošku jsem se bála, ale tuto výzvu přijala.

„Tady mám noty. Myslíte, že byste je dokázala zahrát z listu? Nebo alespoň nějakou část?"

(P.A.: hrát z listu znamená, že hrajete z not, které vidíte prvně a jde vám to, víte jak to má být.)

Co? Hrát z listu? To si ze mě dělají srandu? To si myslí, že dokážu hned zahrát celou skladbu, aniž bych ji znala? Možná, že se to očekává na konzervatoři, ale na obyčejném hudebním gymnáziu bych to doopravdy nečekala.

„Zkusím to." Nemohla jsem říct, že to neumím. Alespoň jsem to zkusila.

Nebylo to zase tak hrozné, jak jsem čekala. Naopak, to bylo docela zábavné.

Asi po deseti minutách mě poslali zpět na chodbu a hned si zavolali dalšího. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, co se tam stalo. Po pravdě jsem o tom ani nikomu nechtěla říkat. Ale bylo to silnější než já.

Napsala jsem Jessemu stručnou SMS.

Zkouseli me, jestli
dokazu hrat
z listu. Chapes to?

Na odpověď jsem čekala asi pět minut.

Coze? Proc? Nejak to nechapu.
Rekli ti na to něco?

To je celý on. Něco mu napíšu a myslí si, že si z něj dělám srandu.

Opravdu. Nevim proc a nic mi nerekli. Treba mi ještě něco reknou. Ty uz jsi byl?

Na to už mi odpověď nepřišla.

Když sem chodil Harry, tak nic takového neměl. Třeba je to nějaký nový způsob, jak získat opravdu dobré studenty. Nebo mě chtěli vyzkoušet, když mám tak dobrého bratra.
Když vyšel Levi, tak byl docela dost smutný.

„Co se stalo?" Hned jsem se ho ptala.

Sesunul se po zdi na zem a schoval si hlavu do dlaní.

„Levi!"

Sedla jsem si k němu a začala ho hladit po zádech.

„Levi, no tak, co se stalo?"

Zvedl hlavu a skleněnýma očima se na mě podíval.

„Totálně sem to pokonil. Ale úplně. Takže spolu sem chodit nebudeme." Znovu sklonil hlavu a já ho pohladila po jeho zlatých vlasech.

„Ale prosím tě, určitě to bude dobrý. Neboj. No tak, jsi přece statečnej kluk, neboj se ničeho. Zvládneš to."

„Děkuju, jsi moc hodná."

Po celém dni na přijímačkách jsem měla všeho dost. Ani Jessemu jsem nenapsala. Prostě jsem přišla domu a padla do postele.

Ahoj, tak už se nám blíží konec roku. Doufám, že všichni máte známky dobrý a nepropadáte.
Jak se vám líbí další kapitola? je to zvláštní, že? Co se bude dít dál. Dostanou se tam? Kam byste chtěli, aby se dostali?
Moc děkuji za podporu a a hlasy i komentáře. Moc pro mě znamenají.
S láskou vaše Cath❤