Babička se ještě chvíli dívala na fotku, na které jsem byla jako malá. Já a Flash jsme se dívali jeden druhému do očí, když v tom na nás babička vyrušila.

„Drahouškové? Drahouškové, mohu vás tu nechat? Je už docela pozdě. Dlouho tu nestrašte. Zítra máte školu ne?"

„Ano. Zítra je pátek. Jedla jsi, babi? Nemáš hlad?"

„Jessinko, já na jídlo nemám ani pomyšlení," řekla docela přepadle.

Pomalu vstala z gauče a šla směrem ke schodům. Šla jsem za ní. Flash si zpět sednul na gauč, sevřel moji deku, zabořil do ní nos a k tomu si prohlížel fotky, když jsem byla malá.

„Nevadí, když si lehnu do pokoje po Sophii? Ta tu stejne nebydlí, ne?"

„Klidně si tam lehni. A co se vlastně stalo?" Byla jsem lehce zmatená.

„Drahoušku. Teta Helen, moje sestra, dnes zemřela." Sklonila hlavu a já pochopila, že nemá daleko k tomu, aby začala brečet. Došla jsem k ní a objala ji.

„Ah, babi. To je mi moc líto. Pojď, lehneš si, prospíš se a ráno bude líp. Určitě." Pustila jsem ji a usmála se.

„Jsi moc hodná, Jess. Děkuji ti moc. Půjdu si tedy lehnout. Flash tu bude spát? Jestli ano, může spát u Kyla v pokoji, ne?" Bylo od ní hezké, že myslí na Flashe zrovna v takové chvíli.

„Babí. Flash bydlí vedle a přišel, protože mu vítr zabouchl dveře. Navíc, už chtěl jít domů." Nevypadala, že by mi to věřila.

„Dobrou, zlatíčko," zavolala na mě babička z prostředka schodů.

„Dobrou, babí. Kdybys něco potřebovala, budu u sebe v pokoji, nebo tady dole."

Když jsem zaslechla zabouchnutí dveří od pokoje, sesunula jsem se na schody a začala jsem potichu brečet.

„Jess? Jsi v pořádku?" ani jsem nezaregistrovala, že přišel.

„Jo, jsem," řekla jsem ubrečeně.

„To vidím. Co se stalo? Proč pláčeš?" Sedl si vedle mě a objal mě. Hned jsem se k němu přitulila.

„Umřela mi teta. Dneska." Řekla jsem tiše.

„Jess. To mi je hrozně moc líto. Mohu ti nějak pomoci?"

„Nepouštěj mě prosím."

„To nelze odmítnout. Krásně voníš, beruško," řekl až nechutně.

Když mi řekl beruško, tak jsem ho pustila a podívala jsem se na něj s rozmazanýma očima.

„Cože? Flashi, prosím. Říkej mi jen jménem, ano?"

„Promiň, Jess. Asi bych měl jít." Pomalu vstal ze schodů a šel ke dveřím.

„Flashi! Prosím. Nechoď." křikla jsem na něj smutným hlasem. Zastavil se, ale neotočil se na mě.

„Jess, je mi to líto. Ale nemůžu být v tvé blízkosti a vědět, že ti nemohu být víc blízký. A chovat se jako by nic. Víš, mám tě moc rád. I když jsme se teprve poznali. Prostě si připadám, jako bych tě znal roky. Omlouvám se, jestli jsem se tě nějak dotkl. A také za to, že ti to neříkám do očí."

Sklonil hlavu a otočil se směrem k mně. Teda ke schodům, kde jsem seděla.

„Flashi! Proč mi to děláš? Prosím, pojď sem a jen mě obejmi. Prosím. Nemotej mi hlavu. Teda teď. Teď tě potřebuju jako..."

Než jsem stačila cokoli říct, Flash mě políbil. Bylo to zvláštní. Jeho rty byly studené. Když už to přišlo, tak jsem si myslela, že to bude jen krátký polibek. Ale Flash mě pak najednou začal líbat. To už na mě moc. Odtáhla jsem se.

Dívala jsem se na něj vyděšeným, stále ještě ubrečeným a trochu naštvaným a překvapeným výrazem.

„Flashi? Co to mělo jako znamenat? Já jsem ti chtěla něco říct, ale nenechal jsi mě." Byla jsem trochu naštvaná a k tomu zmatená.

„Promiň. Přehnal jsem to. Co jsi říkala? Že mě potřebuješ jako, ale v tom jsem ti dal pusu. Co jsi chtěla říct?" Ze začátku zněl, že se chce doopravdy omluvit, ale potom to přešlo do egoistického namachrovaného týpka.

„To, že tě potřebuju jako kamaráda. To je vše." Byla jsem opravdu naštvaná, hlavně z toho jeho přístupu.

Flash se na mě podíval smutnýma očima a potom je zaryl do země.

„Omlouvám se. Už opravdu půjdu. Ale než odejdu. Můžu tě obejnout? Jen obejmout, nic víc."

Souhlasně jsem kývla a on mě objal tak silně, div mě neudusil. Po chvilce mě pustil.

„Tak ahoj, Jess. Uvidíme se zítra? Kam chodíš do školy?" Najednou mi přišlo, že se chová jako normální kluk.

Chtěla jsem mu nabídnout, abychom si sedli na schody, ale nakonec jsem to radši nechala být. Co kdyby se zase něco stalo?

„Chodím do první veřejné základní školy sv. Kateřiny. To je kousek od centra a od parku. A kam chodíš ty?"

„Já zatím nikam chodit nebudu. Tento ročník dostuduji dálkově a potom půjdu na sportovní gymnázium. Ani se mi tam nechce, ale táta ve mě vidí slavného fotbalistu. A kam půjdeš ty? Jsi v devítce, ne?"

„Ano jsem v devítce. Ještě nevím. Musím si to ale rychle rozmyslet." Začínala jsem mít pocit, že bychom mohli být dobří kamarádi.

„Dobře. V kolik zítra končíš? Že bych pro tebe po škole zašel a užili si páteční odpoledne?"

Zase mě vykolejil. Nečekala jsem to.

„Flashi, už jsem ti říkala, že zítra hned po škole jedem na Slovensko za babičkou." Řekla jsem rozhodně. „No, ale počkat. Vždyť babička je tady? Tak teď už mi nic není jasné." Byla jsem z toho hodně zmatená.

Bylo už docela pozdě, a tak jsem zívla na celý barák.

„Ty jsi unavená. Promiň. Už půjdu. Tak ahoj. Třeba si napíšem. Pozdravuj babičku a rodiče. Ahoj a dobrou."

Zvedla jsem se ze schodů a došla ke dveřím. Než jsem stihla cokoliv udělat, už stál u vrátek a křikl na mě : „Dobrou!" Stihla jsem mu jen zamávat a říct také „Dobrou!"

Zašla jsem zpět do domu a šla nahoru do koupelny. Tam jsem si s těží vyčistila zuby, ale už jsem se ani neodlíčila a šla jsem hned po pokojíčku.

Na posteli mi ležely dvě obálky. Dala jsem je na noční stolek, protože jsem už byla hrozně unavená. Vklouzla jsem do pyžama a zalezla pod peřinu. Ale něco mi tu nesedělo.

„Něco mi tu chybí. Počkat. Deka. Já ji nechala dole. Né, mě se tam nechce."

Po dlouhém přemlouvání sama sebe jsem vylezla z postele a chtěla si posvítit na cestu. V tom jsem si uvědomila, že jsem i telefon nechala dole.To je snad zlý sen. Nezbývalo mi nic jiného, než si jít dolu pro telefon a deku.

Když jsem šla po chodbě, dole v kuchyni se ozývaly divné zvuky. Začala jsem se bát. Nad schody jsem se zastavila.

V kuchyni se svítilo. Rodiče nebo babička. V každém případě to nebyl nikdo cizí. Sešla jsem po schodech a do kuchyně nakoukla jen jedním okem. A koho jsem tam neviděla.

„Babi! Tys mě vyděsila."

„Jessinko, jak to, že nespíš? Za pár hodin vstáváš."

„Já si jdu jen pro telefon a deku. A co ty tady?"

„Ale nemůžu usnout. Tak jsem si šla uvařit mléko s medem a narazila na čokoládu. S tou si chtěla něco dělat ty? No, to už teď necháme. Jdi už spát. Dobrou holčičko moje."

„Dobrou babi."

Až na schodech jsem si teprve uvědomila, že ta deka je cítit Flashem.

Jakmile jsem zašla do pokoje, podívala jsem se na telefon. Čtvrt na jednu. To už jsem měla dávno spát.

Jakmile jsem vlezla do postele a přikryla se peřinou a dekou, tak jsem usnula.