Po hodině jsem se loudala domů. Nechtělo se mi tam. Chtěla jsem jít za Jessem, ale na to už bylo zase pozdě.

Jakmile jsem došla domu, zavřela jsem se do svého pokoje. Najednou mi bylo hrozně smutno. Stýskalo se mi po Jessem a chtělo se mi brečet.

Sedla jsem si za klaviaturu a položila prsty na klapky. Hrála jsem, ani nevím co. V tu chvíli mi to bylo jedno. Cítila jsem se tak blíž k Jessemu.

Když jsem byla uprostřed skladby Love story, zapípala mi SMSka. Byla jsem ale tak zabraná do hraní a k tomu ještě smutná, takže jsem telefon ignorovala.

Melodie této písničky mě rozbrečela. Už jsem to nevydržela a dohrávala jsem se slzami, které se mi kutálely po tvářích a následně po krku.

Když jsem dohrála, cítila jsem se hrozně sama.

Najednou mě někdo objal zezadu. Byla to mamka. Rychle a pevně jsem chytla její ruce. Alespoň tak jsem cítila trochu jistoty a bezpečí.

"Zlatíčko, to bylo krásné." sáhla mi na tvář a v tom se zarazila. "Jess, ty jsi brečela?"

Souhlasně jsem kývla, protože nemělo smysl nic zatajovat.

"To vůli Jessemu? Neboj se, on se brzy vyléčí a bude mu zase dobře. Nebo se bojíš, že se to bude opakovat?"

"Tak nějak oboje. Co když už se neuzdraví? Co když se se mnou zase rozejde?"

Nemohla jsem už dál mluvit, oči se mi zalily slzami a dech ztěžkl.

Mamka si ke mě sedla. Byla jsem moc ráda. Opřela jsem se jí o rameno a už se neudržela. Brečela jsem jako malá.

Na nic se neptala, jen mě pevně objala.

Po chvilce, když jsem se už částečně uklidnila, promluvila.

"Jess, vím, že teď asi není nejlepší chvíle, ale co přihlášky na střední?"

"Jsou ve škole. V pondělí by mi je měla třídní vrátit." téměř jsem zašeptala.

Chvíli jsme seděly jen tak v tichu.

"Zlatíčko, někdo ti asi volá, bliká ti telefon."

Nadechla jsem se a zase vydechla. "To je jedno. Nemám na nikoho náladu."

"Pojď, uděláme si něco.dobrého k jídlu. Co ty na to?"

Mamka se zvedla a usmála se na mě. Úsměv jsem jí opětovala. Mám.ji moc ráda.

"Nemám hlad."

Přišla ke mě a tahala mě za ruce.

"Ne ne ne, pojď se mnou. Jíst se musí."

Měla pravdu. Dokonce mi z toho jejího přemlouvání začalo kručet v břiše.

"Tak dobře. Co si uděláme?"

Mamka se na mě usmála. "Konečně zase začínám poznávat svojí holku. Tak pojď. Co by sis dala?"

Tato otázka zní jednoduše, ale zase tak jednoduchá není. Mamka je totiž skvělá kuchařka.

Nakonec jsem udělala zeleninový salát a na vrch nastrouhala balkánský sýr a mamka udělala úplně úžasné maso. Nevím, co to bylo, ale bylo to dokonalé. Bylo sladké, zároveň trošku ostré. Prostě lahůdka.

Večer jsme se dívaly na televizi. Nevím, co to bylo za film. Ale byl zábavný. Už jsme se tak s mamkou dlouho nenasmály.

Když jsem se vrátila do pokoje, chtělo se mi spát. Bylo sice kolem půl deváté, ale únava byla silnější.

Chtěla jsem si jít rovnou lehnout, ale zapomněla jsem zavřít klavír.

Když jsem ho zavírala, všimla jsem si telefonu. Vzala jsem ho a tam na mě koukala SMS a zmeškaný hovor. Oboje od Jesseho.

Ahoj, zlato. Vim, ze ses tu dnes nestihla zastavit, kvuli klaviru.
Chtel jsem te poprosit, jestli bys mi nevzala ve skole prihlasky.
Mamka si pro ne prijde. Dekuju moc, miluju te a chybis mi. :*

Odepsala jsem mu, že mu ji tam odnesu. Proč to dělat komplikovanější, když tam stejně musím.

Doufám, že budu mít čas zítra za Jessem jít. Hrozně se mi už po něm stýská.

Ale teď mě čeká jiná cesta. A to do postele. Do měkké velké postele.

Tak a je to tu. Kapitola, kterou jsem napsala rychle (až na posledních 30 slov do limitu. :D) Ale dala jsem to.
Navíc, mám dobrou náladu, jelikož jsem dneska udělala první část maturity- praktickou hudební výchovu.
Líbí se vám kapitola, nebo nelíbí? Co byste změnili, udělali jinak? Co by se mohlo dít dál? Pokud máte nápady, neváhejte s nima.
Moc dukuji za přízeň.

Vaše Cath❤