„Ahoj. Jmenuji se Flash Lock. Je mi to trochu trapné, že se neznáme a já tě chci o něco požádat."

Nový soused. Flash Lock. Vypadá přátelsky.

„Ahoj Flashi. Já jsem Jess Stevensová. Co bys potřeboval?" Opřela jsem se o futra a dívala se na něj.

„Rodiče jeli koupit něco k jídlu, já jsem vynášel nějaké krabice k odpadu a mezi tím mi ten vítr zabouchl dveře. Nemohl bych, i když se ještě vlastně vůbec neznáme, tak pochopím, když řekneš ne."

Ach jo. Něco řekne a nedopoví to.

„Flashi povídej. Nebo ne. Pojď dovnitř a pověz mi to tam. Ten vítr je opravdu hrozný."

Otevřela jsem pořádně dveře a ovanul mě ledový vítr. Fuj to byla zima. Měla jsem tenké tričko. Flash vešel dovnitř a já jsem za ním rychle zavřela dveře. Nebo spíš je zabouchl vítr.

Oklepala jsem se, otočila k Flashovi.

„Nechceš tady chvíli zůstat?"

„Díky. Právě o to jsem tě chtěl poprosit."

„Pojď za mnou."

Vedla jsem ho do obýváku. Šel za mnou poslušně jako pejsek.

„Nechceš čaj? Nebo deku? Musíš být zmrzlý."

„Děkuju moc. Ale rodiče snad za chvíli přijedou. Možná jen tu deku." Díval se mi přímo do očí, což mi trochu vadilo a přišlo mi to divné.

„Jasně! Už pro ni jdu. Chvilku počkej." Toto setkání a tento rozhovor byl divný.

Zalezla jsem k sobě do pokoje, vzala deku a laptop i s napáječem.

„Nevadí, když zapnu jeden film?"

Křikla jsem na něj ze schodů. Odpověď žádná nepřišla.

Když jsem sešla schody, Flash ležel na pohovce schoulený a spal. Potichu jsem si položila laptop v kuchyni a šla jsem ho přikrýt. Spal jako nemluvně. Kdy jsem ho přikryla, tak si ji přitáhl až podnos. Na stolku mi blikal telefon. Někdo mi napsal. Natáhla jsem se pro něj a odešla jsem do kuchyně, kde jsem zapojila laptop do napáječe a ten do zásuvky.

Když se mi pomalu zapínal, dostala jsem se konečně k telefonu.

Bylo to upozornění z Facebooku. Nebo spíš žádost o přátelství. Hele! Ono je od Flashe! Jak to, tak rychle stihl? V každém případě jsem si myslela, že to bude od někoho jiného. A ještě k tomu SMS. Tak nevadí.

Žádost jsem mu přijala. Telefon jsem položila vedle laptopu a zapnula jsem si film. Mám jich stažených hodně, takže jsem měla docela problém si vybrat. Ale nakonec jsem si vybrala Nonstop. Ještě jsem ho neviděla. Ale na doporučení Suzie jsem si ho stáhla. Tak jsem zvědavá, jaké to bude.

V nejnapínavější chvíli někdo zazvonil. Hrozně jsem se lekla. Na hodinách bylo půl jedenácté. „Kdo to může být tak pozdě?" Zvonek se ozval znovu. Chtěla jsem křikout, že už jdu, ale vzhledem k tomu, že tu spí Flash... FLASH!

Málem jsem na něj zapomněla. Naštěstí spal. Byl schoulený do klubíčka, deku si pevně držel a nejevil žádné známky toho, že by se chtěl probudit.

Pomalu jsem došla ke dveřím. Když jsem brala za kliku, objevil se vedle mě Flash. Byl ještě rozespalý. Jeho světle hnědé vlasy byly rozcuchané, ale mně se to líbilo. Na tváři měl obtisknutý kraj deky. Byl tak roztomilý, téměř k sežrání.

„Jess, promiň. Já jsem nechtěl usnout. Promiň. Nevšimla sis, jestli už nepřijeli moji rodiče?" ptal se rozespale.

„To se neomlouvej. Právě někdo zvonil. Třeba to jsou oni."

Když jsem otevřela, nevěřila jsem svým očím. Nebyli to Flashovi rodiče.

„Babi?" řekla jsem překvapeně. Bylo to zvláštní. Babička k nám nikdy nejezdila.

„Ahoj Jessinko. Koukám, že máš návštěvu. A moc hezkou."

Tuhle babiččinu narážku jsem ignorovala, protože jsem byla zaražena z toho, že je tady.

„Babi, to je náš nový soused. Pojď dovnitř a všechno ti povím."

Pomohla jsem babičce z kabátu. Ve tváři měla zvláštní výraz.

„Jessinko mohla bych si prosím tě zatelefonovat?" Zněla trochu smutně.

„Samozřejmě. U schodů je nový telefon na zdi. Komu chceš volat takhle pozdě?"

„Kat. Tedy tvojí mamince." Zněla až tajemně, což mě trochu děsilo.

Babička šla telefonovat a já jsem šla za Flashem do obýváku. Seděl na pohovce a nos měl zanořený do mé deky.

„Flashi, je všechno v pořádku?" Neodpověděl, tak jsem do něj šťouchla. To ho z přemýšlení vytrhlo.

„Co prosím? Omlouvám se, byl jsem zamyšlený. Používáš hezkou vůni. Je něžná, sladká. Přesně takové vůně se mi na holkách líbí."

„Děkuju," odpověděla jsem nevěřícně. Nechápala jsem to a bylo to divné. Navíc jsem nevěděla, co si o něm myslet. Nejprve to znělo mile, ale po chvilce mi to připadalo spíše jako flirtování.

„Já už asi půjdu. Myslím, že se u nás doma už svítí, takže tu nebudu zaclánět. Děkuju moc Jess. A ještě jednou se omlouvám."

„Není za co Flashi. Nezacláněl jsi. Když budeš chtít, můžeš kdykoli přijít. Doufám, že brzy poznám i tvoje rodiče."

„Nevím, zda by to byl nejlepší nápad. Ale dobře. Můžeme přijít třeba zítra večer?"

„Zítra večer? Jo, jasně. Proč ne?" Snad máma nebude mít nic proti.

Nachvíli jsem se zamyslela. Jemu se líbí moje vůně. Chce zítra přivést rodiče, abychom se seznámili.

V tom mě z přemýšlení vytrhlo zvonění telefonu. Došla jsem do kuchyně a vzala jsem to, aniž bych se podívala kdo mi to volá.

„U telefonu Jess."

„Ahoj Jess. Je mi to líto, ale..."

Ten hlas. Byl mi tak povědomý. Během přemýšlení ten dotyčný něco povídal. Ale já se soustředila na to, kdo to je a jak Flash fetuje vůni z mojí deky.

„... oparavdu se moc omlouvám."

„Cože? Promiň, neposlouchala jsem. Co jsi říkal a kdo vlastně jsi?"

„Jess, tady je Jesse. Říkal jsem, že už nepřijdu. Není mi dobře. Ale zítra do školy snad dorazím."

„Aha. To mi je líto. A jak ti je špatně? Jako od žaludku? Nebo jak? Hlavně se pořádně vyspi, ať ti je ráno líp."

„Děkuju Jess. Ano, od žaludku. Zítra to bude lepší. Určitě. Už se na tebe těším. Ahoj Jessinko."

Stěží jsem se zmohla na to, odpovědět mu alespoň strohé „Ahoj". Nevěděla jsem, co bych si měla myslet. Když to Jesse položil a já se zmohla na to se pohnout, jsem se vydala do obýváku za Flashem.

Babička mezitím dotelefonovala, takže si s Flashem povídala.

Seděli vedle sebe na gauči a Flash pevně svíral mou deku.

„... a když se narodila Jessinka, byla tak malinká a roztomiloučká. Počkej! Někde tu mají album s fotkami. Jen je musím najít."

„Babi? Co se to tu děje?" Jak jsem slyšela to o fotkách, zděsila jsem se.

„Jess, paní Bubblemayerová mi chtěla ukázat nějakou tvoji fotku, když jsi byla malá. Říkala, že jsi byla roztomilá a krásná. Což ovšem jsi i teď."

„Fashine? Už jsem ty fotky našla. Podívej se na ni. No není nádherná?"

„Jsem Flash. No. Ano byla krásná."

„Že ano. Je krásná."

„Ano, to teda je. A má velice příjemný parfém."

Když to říkal, díval se na mě s tajemnou jiskrou v očích. Bylo to zvláštní. Co si o sebe vůbec myslí?

TO BE CONTINUED...