Sama jsem nevěděla, co dělat. Bylo to krásné, co mi řekl. Ale nevím. Chci mu odpustit, ale asi to potrvá.

Položil ruku na moji a podíval se mi se slzami v očích do mých.

"Myslíš, že budeš schopna mi to někdy odpustit?"

Stačil jediný pohled do těch jeho očí a já měla úplně jasno.

"Odpouštím ti." řekla jsem tiše. Potom jsem si odkašlala a zopakovala to, ale tentokráte nahlas.

Nečekal to, protože se začal stahovat. Jakmile mu to ale došlo, zvedl hlavu a začal se usmívat.

"Myslíš to vážně? Ty mi doopravdy odpouštíš?"

Jen jsem tam seděla a pokyvovala hlavou.

"Děkuju, hrozně moc ti děkuju."

Měl ohromnou radost. Ale poznala jsem, že ho ještě něco trápí. A mě bylo jasné co.

"Jesse, netrap se."

"Já se netrápím." řekl mírně posmutněle a znovu se zadíval do peřiny. Zvedla jsem mu hlavu a oči se mu leskly.

"Jesse, já to na tobě poznám. A pokud myslíš na tu stejnou věc jako já, tak bychom ji třeba mohli smazat."

"Nevím, na co myslíš. Víš, jsem moc rád, že jsi mi odpustila moje chování. Ale je tu ještě jedna věc, co mě trápí." Odmlčel se, aby se napil a mohl pokračovat.

Najednou vylezl z postele a šel přede mě.

"Slečno Stevensová, vím, že mé chování je neodpustitelné a to co jsem udělal už vůbec ne. Ale přál bych si, abyste mi odpustila. Byl bych nehorázně rád, kdybyste se ke mně vrátila." klekl si přede mě a chytl za ruku.

V tom mi vytryskly slzy. Bylo to dokonalé, vůbec nic jiného, než jeho slova jsem nevnímala. Jen jsem lehce kývla, ale myslím, že mu to nestačilo.

"Ano, ale jednu věc mi slib." byl nadšený, když slyšel to první slovo, jenže jeho radost postupně uhasínala. "Už se to nikdy nebude opakovat. Jasné?" nechápavě se na mě podíval. "Myslím to, co si udělal Johnymu, mě a potom sobě."

"Slibuju. Vrátíš se teda ke mně? Prosím."

"Vždyť už jsem řekla ano. A teď honem vyskoč, ať nenastydneš ještě víc."

Nečekala jsem, že to vezme doslova. Opravdu mi skočil kolem krku a políbil mě. Spíš mi dal letmou pusu. Chtěl mě i zvednout, ale na to neměl sílu. Ani mě pořádně nechytl a už se omlouval.

"Promiň, nemůžu, nejde to. Jsem moc slabý." smutně si lehl do postele.

"Jesse, nejsi. Teď je to jen kvůli té nemoci. Když jsme u toho, co ti vlastně je?"

"Má černý kašel, slečno." řekl někdo za mnou.

Bleskově jsem se otočila a tam stál lékař.

"Dobrý den. Cože? Jeho máma mi říkala, že zápal plic?"

"To jsme si také mysleli. Ale po dnešním rentgenu nám bylo jasné, že to tak není. Udělali jsme pár dalších testů a tohle je výsledek. Takže se vás ptám. Kašlal na vás? Myslím tak, že si nedal ruku před pusu, nebo tak?"

"Ne, nebo nevím. Proč se ptáte?"

"Tato nemoc je hodně nakažlivá, takže třeba na líbání rozhodně na hodně dlouhou dobu zapomeň."

Podívali jsme se na sebe a oběma nám bylo jasné, že nic říkat nebudeme.

"Dobře. Co se dá dělat."

Když doktor odešel, byla jsem u Jesseho ještě chvilku.

"Už bych asi měla jít."

"Ne, prosím, zůstaň tu ještě chvilku se mnou." chytl mě za ruku a přitáhl k sobě do postele. V takhle nebezpečné situaci jsem dlouho nebyla. Ani nemyslím tu nemoc, jako Jesseho. Poznala jsem, že by asi něco rád zkusil, ale teď a tady?

Tramtadadáá!!! Je to další kapitola!
Trochu zvláštní, já vím, ale co. Jsem moc ráda, že čtete, komentujete a hlasujete! Moc si toho vážím. Jsem ráda, že se vám příběh, alespoň v to doufám, líbí  a proto ho čtete.

Vaše Cath❤