Vykašlala jsem se na to, a šla si lehnout. Chtěla jsem spát, ale ne a ne usnout.

Když už se mi to na chvilku povedlo, zdály se mi hrozné sny. Jeden, který si pamatuji, byl o tom, že jsem šla za Jessem do nemocnice a tam na něm ležela nějaká holka. Když jsem na ně promluvila, naskytl se mi pohled na tu holku. Byla to Laura. Bylo to nechutný.

Celá upocená jsem se probudila. Zbývalo půl hodiny do půlnoci.

Naštěstí jsem se jen otočila a znovu usnula.

Další sen, co si z té noci pamatuji, byl ještě horší. Přijela jsem za Jessem do nemocnice, ale už tam nebyl. Sestra mi řekla, že den předtím umřel.

Ubrečená jsem se probudila a už nechtěla usnout. Chtěla jsem zavolat Jessemu, ale bylo čtvrt na jednu. Takže jsem nemohla.

Ležela jsem na posteli, ale nemohla jsem usnout. Pravda, ani jsem nechtěla.

Celou noc jsem ležela v posteli a jen se převalovala.

Asi v půl pátý jsem se dívala na internet, od kdy má nemocnice návštěvní hodiny.

Ha! Od sedmi, ale takhle ráno je ještě vizita. Tak pojedu na osmou.

Ta nemocnice není zrovna nejblíže, tak se půjdu pomalu obléct, abych mohla jet.

Když jsem šla z koupelny, potkala jsem mamku.

"Kam se chystáš, takhle brzo?"

"Chtěla jsem jet za Jessem. Můžu?"

Když jsem to mamce řekla, nevypadala moc nadšeně.

"No, nejsem moc ráda. Je hodně brzo."

"Mami, prosím." udělala jsem na ní psí oči, i když mi to nepomáhá. "Chtěla bych si s ním promluvit."

Jen kývla a vešla do koupelny.

Zabalila jsem si tašku, teple se oblékla, protože venku je hrozná zima.

Doběhla jsem autobus a sedla si.

Před nemocnicí jsem byla chvilku před osmou. Zhluboka jsem se nadechla a prudce vydechla. 'Jdu na to'řekla jsem si a vešla do nemocnice.

Na recepci seděl mladý, celkem hezký kluk. Jakmile mě uviděl, mile se usmál.

"Ahoj, co potřebuješ?" hned se zajímal. Na jmenovce měl napsáno Berry.

"Ahoj. Hledám jednoho pacienta."

Krásně se na mě usmál, až jsem se musela podívat jinam.

"A koho hledáš?" na chvilku se odmlčel, ale hned pokračoval. "Mimochodem, jsem Berry." a podal mi ruku.

Vřele jsem mu ji stiskla. "Těší mě, já jsem Jess. Jdu za Jessem Astinsem. Řekl bys mi, kde leží?"

Vypadal trošku zklamaně.

"A ty jsi jeho sestra?"

"Proč? Nemám nárok ho vidět? Je to můj... no momentálně asi jen spolužák."

Trochu se mu rozzářily oči. Podíval se do papírů a něco napsal na lísteček.

"Leží na osmičce. A... kdyby ses neurazila, tady jsem ti napsal číslo. Byl bych rád, kdyby ses někdy třeba ozvala."

Trochu rozpačitě jsem si od něj lísteček vzala. "Děkuju a děkuju. Nech se překvapit." usmála jsem se na něj a šla směrem, který mi ukázal.

"Budu se těšit!" řekl, když jsem byls kousek od něj.

Pokoj číslo osm byl až na úplném konci chodby.

Jakmile jsem se dotkla kliky, vybavily se mi oba sny, co si pamatuji a přepadl mě strach.

Couvala jsem, až jsem do někoho vrazila. Začala jsem se omlouvat, ale během prvního slova jsem se zasekla.

"Omlou..." byla jsem překvapená, kdo to byl.

Ahoj všichni!
Moc se omlouvám, že zase přidávám se spožděním, ale měla jsem trochu špatnou náladu a k tomu mám hodně práce, takže jsem uvažovala o pozastavení příběhu. Byla bych ráda, kdybyste mi napsali vaše názory. Mám pokračovat s tím, že to třeba nebudu stíhat každý týden, nebo pozastavit s tím, že se do toho už třeba nedostanu, nebo úplně zrušit?
Vím, zkončila jsem trochu zvláštně a možná jste naštvaní. Pravdou je, že zatím nevím, kdo by tam mohl být. Možností je víc.

Moc děkuji za všechno! Vážím si vás všech a moc!!

Vaše Cath❤