Druhý den ráno se mi vůbec nechtělo vstávat. Jesseho máma určitě volala do školy a mě to budou každou hodinu připomínat. A hlavně Laura.

Jak jsem si myslela, tak se stalo. Hned při prvním kroku do třídy se ke mně přiřítila Laura.

"Co si to udělala? Děláš si ze mě srandu? Proč si ho chtěla zabít?" vrhla se na mě a začala do mě bušit.

"Lauro, uklidni se. Já jsem mu nic neudělala."

"Nelži."

Nemělo smysl se s ní dohadovat.

Celý den jsem se snažila vnímat jen učivo a nic jiného. Bohužel to nebylo tak lehké.

Jakmile zazvonilo, rychle jsem si sbalila a běžela domu. Myslela jsem, že budu mít klid a hned se zavrtám do postele, ale opak se stal pravdou.

"Jess, jsi to ty?"

"Jo. Potřebuješ něco?" měla jsem slzy na krajíčku. Nechtěla jsem ji tak odseknout, ale nebyla jsem schopna ze sebe vydat nic víc, abych se nerozbrečela.

"Ano. Prosím, pojď sem ke mně."

Otřela jsem si slzu, která se mi mezi tím začala koulet po tváři.

Jakmile jsem došla mezi dveře do obýváku, uviděla jsem ji.

"Dobrý den."

"Ahoj Jess. Prosím, sedni si. Chtěla bych ti něco říct."

Jesseho mamka působila docela tajemně, takže jsem se ji začala bát.

Sedla jsem si vedle ní na gauč a poslouchala. Najednou mi dala ruku na koleno. To ve mě vyvolalo okamžitou reakci ve formě zvednutí očí.

"Děkuju ti za záchranu syna. Doktor říkal, že kdyby tam ležel třeba jen o dvě minuty déle, mohlo to být mnohem horší."

V tu chvíli se mi na půl ulevilo.

"Za to vůbec neděkujte, to byla samozřejmost."

"Ale nebyla. Vím, co ti udělal a i tvému kamarádovi. Nevydržel to a řekl mi to. Potom se sebral a odešel."

"On vám řekl o Johnym? Co mu udělal?"

"Poprali se. Teda spíš Jesse se pral. Je to paličák. A také mi říkal, že se s tebou kvůli němu rozešel. Hrozně ho to vzalo. Vyčítal si, že to udělal. Asi proto byl venku v tom sněhu. Tohle dělá často, že si tak dá sám trest. Ale tentokrát to už přehnal."

Vůbec jsem nevěděla, co na to říct. Naštěstí tam pořád seděla mamka, takže do toho vstoupila.

"A bude v pořádku?"

"Ano. Nebo snad. V každém případě už je mimo nebezpečí. Pomalu ho zahřívají a dostává antibiotika." otočila se ke mně a dala mi ruku na záda. "Prosil mě, abych ti vyřídila, jestli bys za ním nemohla přijít. Byl by rád."

Jen jsem souhlasně kývla a i ona.

"Dobře. To je vše. Ještě jednou ti mockrát děkuju za záchranu syna. Je to moje štěstí a radost."

"Není za co. Můžu už jít?"

"Jo, jdi. Paní Astinsová, pospícháte někam, nebo si se mnou dáte kávu? Mohly bychom se lépe poznat."

"To bych moc ráda."

Vypadá to, že už mě doopravdy nepotřebují. Odešla jsem konečně do svého pokoje. Jenže to nebylo takové vysvobození, jak jsem si před deseti minutami přála.

Vlezla jsem do postele s telefonem v ruce. Stále jsem měla nutkání zavolat Jessemu. Ale co když mi to nevezme? Takové strapnění nechci zažít. Uvidíme. Budu nad tím přemýšlet a třeba večer.

Snažila jsem se odreagovat, myslet na něco jiného, ale moc to nešlo. Chtěla jsem spát. Chtěla jsem hrát. Poslouchat písničky. Malovat. Číst si. Na nic z toho jsem se nesoustředila.

Ahoj všichni. Moc se omlouvám, že až dnes. Nemám moc času na psaní (měla jsem teď raní na praxi v MŠ) ale snad to bude lepší.

Stále jste sr nedočkali usmíření a návratu Jess k Jessemu. Myslíte si, že se k sobě mají vrátit?

Dqkuju moc za všechno - komentáře, hlasy, hvězdičky i všechno ostatní.

Vaše Cath❤