"Jess, nech ho být." křičela na mě, když jsem k němu běžela.

Stále jsem si nebyla úplně jistá, že je to ten, kdo myslím. Jak bych se ráda pletla.

"Jesse!" zakřičela jsem na něj, když jsem ho poznala.

Jakmile jsem k němu přiběhla, zvedla jsem mu hlavu. Mírně pootevřel oči, ale nic víc.

"Jesse, broučku, proboha, co děláš? Chceš snad umřít?"

Jen souhlasně mrkl.

"Jenže já ti to nedovolím. Pojď, zvedej se." chtěla jsem ho přimět k tomu, aby vstal, ale nešlo to.

"Annie. Annie, honem zavolej záchranku!"

Asi za deset minut konečně přijela záchranka.

"Kam ho povezete?"

"Na dětské oddělení do Stavenové nemocnice."

"Dobře. Zavolám jeho rodičům, aby přijeli. Jesse, drž se." to už mě ale nemohl slyšet, protože dveře sanitky byly zavřené.

"Jess. Jess! Vnímej mě už konečně." strčila do mě silou Annie.

"Promiň, říkalas něco?"

"Ne, já tu jen stojím a dívám se do prázdna. Jasně, že na tebe mluvím. Jdeme?"

"Promiň, asi by se mnou nebyla moc zábava a ani bych tě nevnímala. Musím za Jesseho mámou."

"Jak myslíš, že tu dlouho ležel?"

"Vůbec netuším. Ale téměř mě nevnímal. Promiň, musím běžet. Povíš mi to jindy. Ahoj." objala jsem ji na rozloučení.

"Ahoj."

Celou cestu až k Jessemu jsem běžela. Byla jsem si jistá, že vím, kde bydlí. Byla jsem u něj jen jednou, tak snad se trefím.

Jo! A hned napoprvé.

Zazvonila jsem na zvonek a očekávala, jestli se někdo ozve.

"Ano?"

"Dobrý den, tady Jess. Jesseho, no, momentálně jen spolužačka. Musím vám říct něco důležitého. Mohla byste prosím sejít dolu?"

Za chvilku už u mě stála asi starší, ale dobře vypadající blonďatá paní.

"Ahoj, pojď dovnitř. Jesse ale není doma. Chceš na něj nahoře počkat?"

"Paní Astinsová, počkejte, prosím." zastavila se a otočila na mě.

"Copak se děje?"

"Jesse je v nemocnici. Dneska, asi před půl hodinou jsem ho našla ležet kousek od kavárny. Nevím, co se stalo, ale zavolala jsem sanitku a ta ho odvezla do nemocnice. Chtěla jsem vám to říct osobně, takže z nemocnice nebudou volat. Je mi to líto, ale nevím, co se stalo. Se mnou nebyl."

"Kam ho odvezli?"

"Do Stavenové nemocnice. Je mi to opravdu líto."

To už mě ale nemohla slyšet, protože byla ve výtahu.

Šla jsem pomalu domu a na koho jsem nenarazila?

"Ahoj, kočko."

"Bene, nech mě být."

"Ale notak, vždyť víš, že bychom se k sobě hodili. Tak si dej říct."

Nemohla a nechtěla jsem ho dál poslouchat, tak jsem udělala, že mi někdo volá.

"Promiň, to musím vzít." dala jsem si telefon k uchu a dělala, že s někým mluvím.

Když jsem došla domu, tak na mě čekala mamka u stolu v kuchyni.

"Jess, pojď ke mně, prosím." řekla trochu ustaraně.

"Co se děje?" byla jsem z toho vyděšená. Nevěděla jsem, co čekat.

"Mami, musím ti něco říct."

"Ne, počkej, já mám důležitější zprávu. Jesse je v nemocnici s těžkým zápalem plic, k tomu je hrozně podchlazený a téměř nevnímá okolí."

Když to doříkávala, hlas se jí třásl.

Já jsem stála ve dveřích do kuchyně jak přikovaná. Jen jsem tam stála a začala pociťovat strach. 'Co když to nezvládne? Co když si na nic a nikoho nebude pamatovat?' V tu chvíli se mi po tváři začala koulet první slza. Nebránila jsem se jim.

Jako když do mě uhodí blesk, jsem ze sebe vysypala: "Zavolala jsem mu záchranku." otočila jsem se a běžela do svého pokoje, kde jsem se rovnou schovala pod peřinu. Neměla jsem náladu se s nikým bavit.

Brečela jsem dlouho. Byla jsem z toho tak unavená, že jsem usnula.

Probudila jsem se asi v půl třetí a všechno mi došlo. Vůbec jsem se nezeptala, jak na tom je. Že by mi na něm už nezáleželo?

Ale na druhou stranu, kdybych k němu nic necítila, proč bych mu volala sanitku, hledala jeho mámu, a proč bych se rozbrečela v kuchyni?

Podívala jsem se na stolek, kde ležely oba řetízky i náramek od něj a bylo jasno.

Tak tu máme další kapitolku.

Jak myslíte, že to dopadne? Přežije- nepřežije? Vrátí se k sobě?

Kdo má prázdniny, tak si je užijte, neubližte si a vy, co je nemáte nebuďte smutní, já je zazím také nemám (i když bych měla).

Děkuju moc za všechno! Komentáře, čtení, hvězdičky i za nové sledovatele a čtenáře! Moc si Vás cením.

Vaše Cath❤