Jeho ruce se pomalu začaly pohybovat a najednou jsem cítila lehké a jemné dotyky na mých. I když mě držel pevně, stále jsme se dívali jeden druhému do očí. Hledala jsem v nich odpovědi, ale žádné jsem nenacházela.

V tom se začal pomalu přibližovat. Nakláněl se ke mně čím dál tím víc. Asi mi chtěl dát pusu. Ale já nevím. Chtěla jsem, ale zároveň ne.

Pro mé štěstí mi právě zazvonil telefon. Odtrhla jsem se od těch očí, vytrhla ruce a neohrabaně jsem šáhla po telefonu.

Volala mi Laura. Jesse se pomalu stáhl, oči zaryl do kláves a něco hrál. Byl smutný. Ale já jsem neměla čas zabývat se proč. Musela jsem to zvednout.

„Ahoj Lauro! Co potřebuješ?"

V mém hlase byl znát jasný zmatek a vystrašení.

„Ahoj Jess! Co se děje? Jsi nějaká nesvá. Nebo se mi to jen zdá?"

„To je jedno. Co si potřebovala?"

„Počkej musím si... Jo už vím. Určitě jsi zaregistrovala toho hezkýho kluka, co k nám přišel do třídy. Počkej. Ty s ním vlastně sedíš! Jak se jmenuje? Nějak jsem to zapomněla."

„Jesse. Jesse Astins se jmenuje. Jo vím o něm. Co s ním?"

Jak jsem řekla jeho jméno, hudba přestala hrát a Jesse se na mě zaraženě díval.

„Jess, vnímáš mě?"

„Promiň. Co si říkala?"

„Říkala jsem, že je hezkej a takovej tajemnej. Viděla jsi nějaký jeho práce z kreslení? Nebo slyšela jsi ho hrát?"

Jen ať se mi ta holka nezačne do toho telefonu rozplývat o tom, jak je dokonalý.

„Jess, vím, že je to asi moc velká prosba, ale nemohla by ses před ním nějak nenápadně zmínit o mně? Nebo nemohla bych si s ním teď na pár dnů sednout? Hrozně moc se mi líbí a cítím k němu víc než přátelství. Tak můžu? Uděláš to pro mě?" co to má být? Zná ho méně, než já a bude mi říkat něco o tom, že ho má ráda?

„Nevím. Nemyslím si, že by si chtěl sednout s tebou."

Prudce odtrhl oči od kláves a podíval se na mě vyděšeně.

„A jinak. Vím, kreslí krásně, hraje krásně a..." V tom jsem si uvědomila, že se na mě dívá a pomalu se přibližuje. „Takže ne. Promiň, ale nenechám tě tam sedět. Jestli si s tebou bude chtít sebou sám tak budiž. Promiň, nemám čas na klábosení. Musím se za ním vrátit ke klavíru. Ahoj zítra!"

„Co? Ty... Ty ho máš u sebe doma?" vykoktala ze sebe.

„Ano. Máme ještě hodně práce. Tak ahoj!"

„Ahoj. A pozdravuj ho!"

Z toho tónu, jak to řekla, bylo znát, že je do něj opravdu snad zamilovaná.

Položila jsem jí to a telefon jsem hodila na klavír.

„Kdo to byl? A proč jsi říkala moje jméno?" Byl trochu vyděšený, ale nic velkého.

„To byla Laura od nás ze třídy. Chtěla, abych tě nechala s ní sedět. To jsem odmítla." Jesse se na mě začal usmívat. „Ale pokud si s ní budeš chtít sednout, bránit ti nebudu."

Během skládání mi ještě psala mamka, že nepřijde ani ona. Tak že by u nás mohl Jesse přespat. To navrhla sama mamka.

S Jessem jsme se při tom skládání pošťuchovali a házeli po sobě můj polštářek, který jsme dostala v první třídě k narozeninám od babičky. Docela nás to skládání sblížilo.

Když jsme definitivně skončili, bylo už asi půl osmé.

„Asi už bych měl jít."

„Kam bys chodil? Dneska nikdo nepřijde, takže bych tu přes noc byla sama. Navíc mamka mi říkala, že tu můžeš přespat. Teda pokud by to nevadilo tvým rodičům. Vědí vůbec, že jsi tady? Aby o tebe máma neměla starost. Zůstaneš tu tedy se mnou, prosím?" Podívala jsem se na něj pohledem malého štěněte, které žebrá jídlo.

„Jess, to je moc milé. Ale nevím, co by na to řekla moje máma. Asi spíš půjdu." Snažil se mému pohledu vyhnout.

„A opravdu už musíš? Vždyť ještě není tak pozdě. Pokud tu nechceš přespat, tak nemusíš. Ale mohli bychom se podívat na nějaký film a dát si k tomu něco dobrého. To by šlo, ne?"

Jesse byl zahleděný do země.

„No, to by možná šlo. Jen zavolám mámě a zeptám se jí."

„Dobře. Můžeš zavolat mamce odtud. Já zatím půjdu dolů udělat nějaké jídlo a pití. Máš na něco alergii? Na oříšky, lepek nebo na laktózu?"

„Je, to je milé. Ne na nic alergii nemám. Ale děkuju. Je málo lidí, co se takhle ptá. Je to milé. Můžu teda mámě zavolat teď? Nebude ti to vadit?" ptal se opatrně.

„Nebude. Klidně můžeš zůstat tady. Tak já jdu dolu. Kdybys potřeboval na záchod nebo do koupelny, tak je naproti a jinak pak přijď dolu do kuchyně. Vlevo od schodů."

Když jsem za sebou zavřela dveře, tak jsem hned zaběhla do koupelny. Musela jsem se přesvědčit, že všechny části make – upu jsou na místě a jestli mám vlasy v nějakém normálním stavu. No, make – up byl v pohodě. Jen jsem si zvýraznila řasenku.

Vlasy byly o hodně horší. Zacuchané, napůl zamotané. Ale co s tím. Panebože, pomoc, rychle!! Ha! Hřeben. Bez sebemenšího zaváhání jsem po něm šáhla. To byla bolest. Tolik vlasů jsem si snad nikdy nevyrvala.

Ale když jsem byla hotova, nebo alespoň z části, musela jsem jít dolů udělat nějaké to jídlo. Zapletla jsem si dva copánky, no pletla jsem je po cestě ze schodů.

Jesse dole ještě nebyl. To mi dalo šanci si pro něj připravit něco hodně dobrého. Ale co.

Ve skříňce nad linkou jsem našla brambůrky, slané oříšky a slané tyčinky! Teda. Ani bych neřekla, že to je opravdu všechno naše.

V lednici byl zbytek ananasu, mango, jahody a nějaká jablka. Ve skříni jsem našla ještě čokoládu na vaření. Rozpustila jsem ji, ovoce nakrájela na kousky a zapíchala do něj párátka. Něco na způsob fondue.

Když jsem kontrolovala čokoládu, nahoře vrzly dveře. Za chvíli byl dole Jesse.

„No, tak máma s tím souhlasila, ale moc nadšeně nezněla. Ráno mi nebylo moc dobře, ale můžu tu zůstat. Jen si musím domů dojít pro učení a léky." poslední slova řekl s odstupem a udiveně mě pozoroval, protože sem akorát míchala čokoládu.

„Tak dobře. Uděláme si filmový večer. Udělala jsem něco malého k jídlu." ukázala jsem na ovoce.

„Co to... Co to cítím? Hm... Něco jako to, no víš co myslím. Hnědé sladké... Už vím! Čokoláda, že?"

„Ano, čokoládu tu mám také. A kolem ní spousty ovoce, brambůrky, tyčinky a nevím co dalšího. Nechceš ochutnat?"

„Ochutnám, až přijdu. Ale máš pravdu. Vypadá to hezky. A nejen to jídlo."

Šibalsky se na mě podíval, usmál se a mrkl na mě. Co... To... Má... Sakra... Znamenat? Nejdříve se ke mně chová, jako že mě nezná a nechce mít nic společného, poté mi namaluje portrét a napíše písničku a na konec se mě při skládání naší písničky „omylem" dotkne a málem mi dá pusu?

Postupně jsem začala přemýšlet, jestli nebyla chyba, pozvat Jesseho na noc. Po tom, co se stalo při skládání, by to asi nebylo nejlepší. Ale co. Už se stalo a určitě si užijeme hezký večer.

Stáhla jsem čokoládu z plotny, ovoce jsem zatím vrátila do lednice, než se Jesse vrátí.

Šla jsem nahoru do svého pokoje. Zapnula jsem laptop a pustila jsem si nějaké písničky. Zamyšleně jsem si lehla do postele, koukala jsem na strop a přemýšlela, jestli jsem udělala dobře.

Stalo se to tady! V mém pokoji. Tedy naštěstí se nic nestalo, ale kdyby nezavolala Laura, tak mohlo. Dlouho jsem si přála, aby mi dal pusu. Provokovala jsem ho a teď, když to přijde, tak se toho bojím a modlím se za vyrušení.