Stála jsem tam ještě asi deset minut. Nikdo nechodil po chodbě. Nikdo nás nekontroloval. Už už jsem byla na odchodu, když jsem uslyšela za dveřmi pohyb. Najednou se jeho dveře otevřely.

Nic neřekl. Vlastně jsem ho ani neviděla. Nevěděla jsem, jestli mám, nebo nemám vejít. Bylo to velmi zvláštní. Po chvilce, co jsem tam stála, řekl, abych šla dovnitř. Zvedla jsem hlavu a povzdechla si. Vykročila jsem tedy směrem k jeho pokoji. Chtěla jsem jít pomalu a váhavě, ale zaslechla jsem někoho, jak vychází z pokoje, tak sem vběhla k Jessemu a rychle zavřela dveře.

Stál jako opařený proti dveřím. Nevím, co se stalo, co si myslí, nebo co chce udělat.

Opřela jsem se o dveře a ruce zkřížila na prsou. "Tak řekneš mi, co se stalo?"

Otočil se a šel k oku, kde se opřel o topení.

"Miláčku, prosím." ani se nepohnul.

Rozhodla jsem se, že ho nechám. Rozpletla jsem ruce a už sahala na kliku, když v tom promluvil.

"Jess, prosím, neodcházej." řekl potichu, sotva slyšitelně. I tak jsem poznala, že brečel. Přišla jsem tedy k němu a zezadu ho objala. Nejprve měl tělo hrozně ztuhlé, ale po chvilce se uvolnil a bylo to příjemné.

Opřela jsem si o jeho záda hlavu, o záda proto, že jsem na rameno nedosáhla. Ruce jsem měla spojené na jeho břiše, takže jsem cítila každý jeho pohyb.

"Jees, asi bych ti měl něco říct." jeho hlas zněl v jeho těle záhadně. Snad mi to jen přišlo. Opřela jsem si o něj teda bradou.

"Víš, jak jsi tu byla večer, a někdo přišel? A ty vlezla do koupelny, aby tě neviděl?"

"Ano, vím. Kdo to byl?" Cítila jsem, jak se všechno v Jessem stáhlo.

"Lásko, co se děje?" dala jsem mu pusu na tričko. Najednou mi přejel mráz po zádech a celá jsem se zachvěla.

"Je ti zima?"

"Ne, to je dobrý." byla mi zima. Čekala jsem na něj jen v tílku, ale nechtěla jsem na sobě nechat nic znát.

Najednou se pohnul, což jsem nečekala a vyvedlo mě to z rovnováhy. Šel k sobě do tašky, ze které vytáhl svojí černou mikinu. Byla to jeho nejoblíbenější. Nic neřekl a oblékl mi jí.

"Děkuju." usmála jsem se na něj a dala mu pusu na tvář.

Úsměv mi opětoval a sedl si na postel. Ukázal mi, abych si sedla vedle něj. Opřela jsem se o něj zády, takže jsem ho neviděla, ale zato cítila, jak se nadechuje.

"Byl to Ben."

Zasekla jsem se. Nevěděla jsem, na co to odpovídá. Po chvíli mi to došlo.

"A co chtěl?" snažila jsem se to říct klidně.

"Hledal tě a ptal se na různé věci kolem tebe. Nic jsem mu neřekl. Teda ne nic konkrétního. Když odcházel, tak s námi ještě mezi dveřmi mluvila třídní béčka. Proto jsem byl potom takový trochu divný." na chvíli se odmlčel a mě v hlavě začaly létat myšlenky, co chtěl o mě Ben vědět a proč. "Promiň." pošeptal i najednou do ucha.

To mě vytrhlo ze snění a já ho začala pořádně vnímat.

"Nemám ti co odpustit." usmála jsem se a položila si hlavu do jeho klína. Chvíli jsem se mu dívala do očí, ale dlouho jsem to nevydržela. Usnula jsem mu v klínu, v jeho mikině.

Probudila jsem se někdy v noci, jenže... Sakra, kde to jsem? To není můj pokoj. Zvedla jsem se moc prudce, takže jsem se praštila do hlavy o patro nade mnou.

"Au." řekla jsem tiše, ale asi ne dostatečně.

"Co se děje? Jsi v pořádku?"

Ten hlas byl známý. Ale nebyl holčičí. Moment! To je kluk!!

Hned jsem vyskočila na nohy a rozsvítila světlo. Byl to šok pro oči, ale alespoň jsem viděla toho, kdo je se mnou v pokoji.

"Prosím, zhasni. Nic nevidím."

"Až si stáhneš tu peřinu z hlavy."

"Lásko, to není nutné. Jsi u mě v pokoji. U Jesseho."

V tom mi to došlo. O něčem jsme si povídali, nebo něco řešili a já usnula. Jak jsem na to mohla zapomenout.

"Prosím, už zhasni."

Zatřásla jsem se, abych se vzpamatovala a nakonec zhasla.

"Tak dobrou, já jdu k sobě do postele."

"Počkej, klidně tu zůstaň. Učitelky tě tu nechaly, protože si nešla vzbudit."

"Nevím. Radši půjdu. Dobrou." došla jsem k němu a dala mu pusu. Na chvíli si mě k době přitáhl a začal líbat. Proč mi to dělá. Líbá vážně dokonale.

"Dobrou. Uvidíme se ráno."

"Dobrou, lásko mého života." sotva to dořekl, tak usnul. To jsem na něm obdivovala.

Chvilinku jsem tam zůstala a dívala se, jak spí. Potom se mi už ale začaly zavírat oči, tak jsem šla do pokoje, kde jsem spala.

Když jsem se ráno probudila, byla minuta do toho, než měl začít zvonit budík.

Vypnula jsem ho a pomalu vylezla z postele. Večer jsme si měli předbalit, ale já už jsem na to neměla energii. Teda před tím, než se to všechno stalo.

Vzala jsem si oblečení, ručník a věci na mytí šla do koupelny. Dlouho jsem si pouštěla teplou vodu na krk. To naprosto zbožňuju.

Když jsem se osprchovala a oblékla, tak jsem se vrátila do pokoje a trochu se namalovala a chtěla si vzít náušnice a řetízek od Jesseho. Jenže.... Sakra, kde je? Začala jsem šílet. Nikde jsem ho nemohla najít. Vsi ho dávám na stejné místo.

Prohledala jsem celý pokoj, ale nikde nebyl.

"Jess, prosím tě, nech toho. My chceme ještě chvíli spát."

"Promiň, Steph. Jen něco hledám."

Najednou někdo zaklepal.

"Budíček, děvčata. Dobalte si a po snídani se půjdeme projít po okolí, tak se teple oblečte. Jess, potom s tebou potřebuju mluvit, tak se u mě zastav."

Jen jsem kývla a učitelka odešla. Steph si sedla na postel a dívala se na mě.

"Co pořád hledáš?"

"Řetízek od Jesseho. Večer jsem ho měla, sundala jsem si ho a potom... Myslím, že jsem si ho sundala tady."

"Aha. Hele, když ho najdeme, tak ti ho dáme."

"Co tak řičíte?"

"Promiň Trri. Už máme vstávat. Jdu se podívat k Jessemu, jestli mi tam nespadl."

"Hele, když jsme u toho. Kde jsi byla celou noc?"

Otočila jsem se na ni a vykulila oči.

"Ty sis toho všimla?"

"Jess, byla tu učitelka a ptala se nás, kde jsi. Ale už se nevrátila, takže tě asi našla. Takže, kde jsi byla?"

"Byla jsem u Jesseho. Něco jsme řešili a já tam usnula. Tak mě tam nechali spát."

"Aha. A Proč tu byl Ben?" Jakmile to dořekla, tak jsem odtrhla pohled od tašky a střelila jsem ho po ní.

"Ben? Jess, vždyť máš Jesseho." vyhoupla se z postele Sára.

"Ben mě otravoval. Nic nového." vzdala jsem hledání a balení a odešla k Jessemu. Třeba mi ten řetízek spadl u něj.

Zaťukala jsem, ale nikdo se neozval. Nahlédla jsem dovnitř, ale nebyl tam. Asi už šel na snídani.

Trefa. Byl tam. Přisedla jsem si k němu a společně jsme se nasnídali. Ani jeden jsme neřekli ani slovo. Až po snídani, když jsme šli ruku v ruce na pokoj.

"Jesse? Nenašel jsi u sebe v pokoji ten můj řetízek od tebe?"

Jen se na mě nechápavě podíval.

"Ten, co jsi mi dal ještě dřív, než jsme spolu začali chodit. Pamatuješ si ho? Máš druhou půlku."

Opřel se o dveře svého pokoje a přitáhl si mě k sobě. "To víš, že ano. Co by dělal u mě v pokoji?"

"Včera jsem si ho sundala a teď ho nemůžu najít."

Najednou se vedle nás objevil Ben.

"Nazdar hrdličky. Nepostrádáte něco?"

Ben! No jasně. Kdo jiný. Vytrhla jsem se z Jesseho pevného objetí a vrhla se na Bena.

"Ty idiote, vrať mi ten řetízek!" mlátila jsem ho do hrudi.

"Naštvaná jsi sexy. Hele, Jesse, takhle divoká je i v posteli?"

To byl konec. Jesse se neudržel a vrazil mu pěstí do tváře. Ben se zkoulil na zem a hodil po mě můj řetízek.

"Jak ses k němu dostal?" ptala jsem se ho, když jsem řetízek zvedala.

"U tebe v pokoji."

"Astins, Stevensová a Loder! Co tu děláte? Bene, zvedni se z té země. Co se to tu stalo?" dívala se na Bena a přejížděla pohledem přes nás všechny. Nakonec se zastavila na mě. Asi čekala, že jí to nějak vysvětlím.

"Dal jsem mu pěstí. Omlouvám se, paní učitelko, ale urážel mě a hlavně Jess. A to jsem nemohl nechat jen tak."

Učitelka vytřeštila oči a podívala se Benovi na tvář. Už mu začala natékat. "Budiž. Kluci, už jeden problém máte. A teď si děláte další. Pokud se nemýlím, poobakrát kvůli tobě, Jess. Běž si prosím dobalit a převléct na ven. A vy, kluci, pojďte se mnou."

Oba šli s učitelkou, ani jí neznám jménem. Já si dala řetízek na krk a šla do pokoje.

"V deset je sraz před budovou." obcházela nás jedna holka z béčka. Malá obtloustlá černovláska.

V deset hodin jsme byli venku skoro všichni.

"Dobré ráno všem. Dnes se už povedla stihnout jedna nepříjemnost, a proto budeme vyrážet až za patnáct minut. Prosím, nechoďte daleko. A Jess, prosím tě, ty pojď sem. Zbytek může jít. Postavte třeba sněhuláka, nebo tak něco."

"Ano, paní učitelko?" přišla jsem k ní a čekala, co po mě bude chtít.

"Pověz mi, co se stalo na té chodbě."

Nechtělo se mi, ale všechno jsem jí řekla. Ben i zdravotnice zůstali v chatě a já začínala mít strach proč.

Když jsme se z vycházky vrátili, byl akorát čas oběda. To už Ben seděl v jídelně a jedl druhé jídlo. Vypadal pořád stejně blbě, ale tvář měl nateklou a červenou.

"Až dojíte, sundejte na pokojích povlečení z postelí a dejte ho na chodbu. Už přijel autobus, takže je jen na vás, v kolik pojedeme."

Jakmile tato slova prolétla jídelnou, všichni se začali zvedat. Těšili se domů. Ani já nebyla výjimkou. Už mě nebaví ty věčné hádky a narážky Bena. Dobře mu tak.

V autobuse jsem si sedla s Jessem. Opřela jsem si o něj hlavu a on pustil staré písničky z našeho dětství. Nahrnuly se mi slzy do očí, ale nebrečela jsem. Po chvíli jsem usnula.

Nikdy dřív jsem v autobuse neusnula. Až teď. Cítila jsem se v bezpečí, chráněná a milovaná. Nikdy nechci o Jesseho přijít. Je to důvod mého života.

Ahoj!
Tak tu máme další, trochu delší, kapitolu. Už 37!

Nevím, jestli jsem rozřešila všechno, co se stalo. Na začátku máte vzpomínací písničku. Ve mě evokuje moje dštství a vzpomínky.

Omlouvám se, že část přidávám až teď, ale nestihla jsem ji dříve dopsat.

Děkuju moc za všechny komentáře, čtení a hlasy! Moc si všeho vážím a neskutečně mě to žene ku předu.

Kdyby jste kdokoliv něco namaloval, tak jak si to představujete (třeba Jess s Jessem, nebo cokoli), tak mi to pošlete do zpráv a já to v další kapitole zveřejním. Za každý obrázek, který mi dojde, máte 3 otázky ❔❓❔a můžeze se zeptat na cokoliv.

Děkuju moc za všechno!

Vše Cath❤