Škola měla přestup vyřešený už od začátku roku, takže konzervatoře měly volné místo. Všechny si musely nechat volné místo, aby je mohly přijmout. Herry i Elis si zvolili nástup až na konci pololetí, což jim bylo umožněno.

Nastala neděle 22.1., tudíž stěhování na koleje. Sbalili si téměř všechno. V sobotu byli nakupovat, co jim chybělo a dnes už odjíždí.

Cesta byla dlouhá a únavná. Poslouchala jsem písničky všeho druhu a k tomu si četla. V půlce cesty mi psal Jesse:
Ahoj, lasko, tak jaka je cesta? Doufam, ze prijemna. Zitra se

ve skole neuvidime, jdu k doktorovi. Miluju te!

Zlatíčko moje. Bez něj bych byla úplně bezmocná.

Když jsme dojeli do Samonety, kde měly koleje i konzervatoře, nejdříve se šla ubytovat Elis. Jsou to sice sourozenci, ale ani tak nesmí být spolu na pokoji.

"Jaké máš číslo?" Vyzvídala mamka.

"Myslím, že 6.. nebo 9?"

Když jsme vešli do pokoje číslo 6, tak se nám naskytl pohled na holku, jak sedí na klukovi... nahá. Rychle jsme vycouvali zpět na chodbu.

"Asi spíš ta devítka." řekla s kamenným výrazem v obličeji Elis.

"Snad máš pravdu."

Než jsme došli k pokoji číslo devět, už z pokoje vyšel ten kluk. Oblečený, ovšem. Vykoukla i ta holka.

"Ahoj, ty jsi Elis, že? Já jsem Seli. Tvoje spolubydlící. Omlouvám se za to, jak jsem se uvedla. To byl můj přítel Noris. Tak pojď, ať se můžeš ubytovat."

Mamka jí chytla za ruku. "Elis, nechceš, abych se zeptala, jestli nemají jiný pokoj? Přeci jen nevíme, co se může stát. Třeba nastane to stejné, jako teď."

"Mamí! Neztrapňuj mě tu hned první den." Protočila oči a šla za Seli do pokoje. Pomohli jsme jí s věcmi do pokoje, kde jsme se rozloučili a šli jsme za Harrym. Ten už byl na svém pokoji, ve své posteli a spal.

Rozloučili jsme se s nimi a odjeli zpět domů. Jak jsem to viděla, tak život na koleji je asi jedna velká zábava.

V pondělí šel Jesse k doktorovi, takže jsem byla ve třídě sama. Vlastně celý týden nešel do školy a mě řekl, abych za ním rozhodně nechodila. Vlastně mi to zakázal. Nijak jsem se nedohadovala a jeho přání vyhověla.

Už byl pátek a já se těšila, že půjdu za Jessem. Z tohoto omylu mě ovšem vyvedla mamka.

"Je mi líto, Jess, ale teď za Jessem nemůžeš jít."

Vytřeštila jsem na ní oči. "Cože? Proč nemůžu?"

"Jess, máš přece hodinu klavíru místo Harryho. Říkala jsi, že jí chceš."

"Jo, chci, ale... Musím tam už dneska?"

"Jak to myslíš? Jednou jsi chtěla chodit, tak půjdeš hned. Ano?"

Sice neochotně, ale nakonec jsem rozhodla, že půjdu. No co, je to hodina, to zvládnu. Sbalila jsem si věci a vyrazila.

V lidušce jsem našla třídu hned. Byla jsem tam už o půl hodiny dříve, tak jsem si sedla před třídu. Pro mé překvapení jsem někoho potkala. Znám ho, pamatuju si, že jsem ho už viděla, ale kde?

"Ahoj! My se známe, pamatuješ si na večírek, který jsi pořádala? Někdy na podzim?"

Přemýšlela jsem, kdo ty to mohl být. To byla ta párty, jak byla máma na Slovensku a já ještě nebyla s Jessem. Sakra, jak se jmenuje!"

"Jo, pamatuju si tě, ale úplně si nevybavím jméno. Vím, že jsme spolu tancovali a potom pili, ale jméno už ne."

Smál se mi. "Tak ty si pamatuješ, co všechno se stalo, ale jméno ne? Tak to mě dostává."

Šťouchla jsem ho do ramene. "Hej, nesměj se mi... tak mi pomoz."

"A proč, mě to baví. Ne dobře. Jsem Johny."

V tom mi to došlo. "Ajo, už vím." Smála jsem se a nemohla přestat. "Co tu vlastně děláš?"

"Moje sestra má hodinu klavíru. Každý týden ji vyzvedávám, ale tebe jsem tu ještě neviděl."

"Ty máš sestru?"

"Ano, mladší. Jmenuje se Tristy."

"To je hezké jméno. Já sem chodím místo svého bráchy Harryho. On přešel na hudební konzervatoř v Samonetě, takže mi bylo umožněno chodit sem místo něj."

"To je tvůj brácha? Ten co přijde, sedne a hraje jako bůh?"

"A, asi jo. Já ho doma neslyším hrát."

"Tak to je super, že jsme se potkali."

"Já taky, Johny."

V tom se rozletěly dveře a vyběhla malá holčička. Mohla být předškolák, nebo v první třídě. Plakala.

"Bráško, já už nechci." snažila se sdělit staršímu bratrovi mezi vzlyky.

"Tris, co se stalo?" Objal ji a dal pusu do vlásků.

"Ona mě týrá."

Odtáhl jí od sebe a vytřeštil na ní oči. "Cože? Jakým způsobem?"

"Pořád na mě křičí, roztahuje prsty a hraje s mými a bouchá mě tím. Bráško, to tak bolí!"

Rozbrečela se a nešlo jí zastavit.

"Promiň, že se ti do toho pletu, ale tohle je normální. Mě to dělali taky. A dnes hraju úžasně. Můj bratr tím taky prošel, ale jeho holka ne a je to hrozně znát."

Tristy poslouchala a trochu se uklidnila.

"Já to ale nechci. Nemá mě ráda."

"Tristy, až mi příště utečeš z hodiny, tak tu zůstaneš dýl. A Johny. Domluv jí, aby se doma více učila a cvičila. Má úplně tvrdé a ztuhlé prsty."

Viděla jsem, jak se sotva drží. "A proto jí drtíte ruce?" Nevydržel to.

"Já jí nedělám nic víc, než by měla dělat doma. Johny, když nebude cvičit, příště ani nemusí chodit."

"Dobře. Už potřebujeme jít. Neshledanou."

"Ahoj a uč se! Ahoj Johny." Otočila se ke mně a přeměřila si mě pohledem. "Kdo jsi? Ty ke mně nechodíš."

Vstala jsem a podala jí ruku. "Jessika Stevensová. Sestra Harryho. Přestoupil na hudební konzervatoř a mamka mi řekla, že když chci na hudební gymnázium, tak se mi to bude hodit."

"Dobře. Tak pojď, podíváme se, co umíš."

Po hodině jsem byla hrozně unavená. Jak asi ještě nikdy. Chtěla jsem jít za Jessem, ale neměla jsem na to. Doma jsem si lehla na postel, vytočila Jesseho číslo a čekala, jestli mi to vezme.

"Ahoj, copak se děje?"

"Co by se dělo? Jen jsem tě chtěla slyšet, protože za tebou dnes nepřijdu. Jsem po hodině klavíru hrozně unavená."

"To je v pořádku, já si vystačím. V pondělí dorazím."

"Dobře. A jak ti je?"

"Už dobře. Jen jsem ospalý. Právě jsem se probudil."

"Já tě vzbudila? Tak to se omlouvám." začala jsem se cítit provinile, že jsem mu vůbec volala. "Tak běž ještě spát. Já půjdu taky, protože jsem hrozně unavená. Dobrou, lásko."

"To nevadí. Dobře. Dobrou, krásné sny. Jo, Jess?"

"Ano?"

"Miluju tě!" zašeptal do telefonu, jako by to bylo něco tajného.

"Já tebe taky." Usmála jsem se a položila to. Jak já ho miluju. Je boží a nechci o něj nikdy přijít.

Položila jsem telefon na noční stolek, shoulila do klubíčka a usnula.

Ahoj! Nejprve se vám chci moc omluvit, že moc nepřidávám. Ale není moc času. Pořád po nás někdo něco chce. To by se teď mohlo na chvíli zmenit. V pondělí pojedu na soustředění, kde budeme celý týden. Teoretácky víc práce, ale zároveň více času na psaní ! 😃

Také vám chci strašně moc poděkovat za všechna zobrazení, komentáře a hodnocení. Pomáhá mi to a posouvá.😆😃

Jestli máte něco na srdci a bojíte se to napsat sem, aby to viděli všichni, můžete mi napsat zprávu 😃 jsem tu pro vás, vaše otázky a dotazy. Nelíbí se ti něco? Napiš mi a já se pokusím to nějak vyřešit.

Děkuju moc, jrozně moc si vás vážím. 😘

Vaše Cath❤