Konečně je Štědrý den. Jsem domluvená s mamkou, že můžu jít za Jessem, abych mu dala dárek. Hned po snídani jsme se všichni vrhli na zdobení stromečku. Je to taková naše tradice, strojit stromeček až v den rozdávání dárků. Letos nás tu bude opravdu hodně. Rodiče, Sophie s Gavinem, Elis, Harry, já a Kyle. Zatím to vypadá, že Lucy s dětmi nedorazí.

Když jsme měli stromeček postavený, někdo Kylovi zavolal.

„Ano?... No, sem u našich.... Počkej." Nic víc neřekl a zmizel nahoru k sobě do pokoje.

Jen jsme na sebe mlčky koukali.

„Tak začneme, abychom to měli hotový a já mohl jít za Irenkou."

„Ne, brácha, vždyť víš. První ozdobu dává vždycky nejstarší chlap v domě."

Harry jen protočil oči a sedl si.

„Takže to tu budeme jako čekat, až se Kyle uráčí přijít?" vyštěkl na mě.

„Hele, někdo mu volal," přidala se do naší konverzace Elis.

„To byla asi Lucy. Doufám, že se udobří."

najednou nahoře vrzly dveře a za chvíli se dole objevil Kyle. Nějak se z jeho výrazu nedalo nic poznat.

„Tak, jdeme na to. Co jako první, když jsem ten nejstarší?"

„Táta vždycky dává špičku."

Byla to zábava, zdobit stromeček jen se sourozenci. Táta musel ještě do práce a máma s ním jela na kontrolu.

Se zdobením jsme byly hotovi docela rychle, takže jsme s Elis šly dělat oběd. Ano, vím, že na štědrý den by se nemělo jíst, abychom viděli zlaté prasátko, ale podle mě je to podvod. Jako malá jsem to zkoušela. Celý den jsem nic nejedla, teda až večeři, a stejně jsem žádné zlaté prase neviděla.

Udělali jsme špagety, aby to bylo rychlejší a dali jsme vařit brambory, zeleninu a rybu na polívku.

Když bylo všechno uvařené, dali jsme to ven, aby to rychleji zchladlo. Když se máma s tátou vrátili, byla jsem doma s Kylem sama. Harry a Elis už odešli za Iren a Jasperem.

Řekla jsem mámě, že je to uvařené a dané ven. Mamka mi poděkovala a poslala za Jessem.

Konečně jsem se dostala k jeho baráku, když mi zazvonil telefon. Byl to on.

„Ahoj, lásko. Copak se děje?"

„Ale, říkal jsem si, jestli bys neměla chvíli čas. Něco bych ti potřeboval," řekl tajemně.

„Jo, čas mám, zrovna jsem u tebe pod barákem." Zasmála jsem se do telefonu.

„Tak super. Počkej tam na mě, já ti přijdu otevřít."

Neuteklo ani pět minut a Jesse byl dole.

Hned jak otevřel, dal mi pusu a objal mě.

„Ahoj lásko," zašeptala jsem mu do ucha-

„Ahoj. Tak, jdeme? Máma ani nepostřehla, že jsem odešel."

„Jo jasně." Usmála jsem se a musela mu dát znovu pusu.

Ve výtahu si sedl na sedačku a čekal, až se zavřou dveře. Jakmile se zavřely, stáhl mě k sobě na klín.

„Hrozně jsem se na tebe těšil a zvláště dnes."

„Já taky jen..." Sklonila jsem hlavu a odmítala si pokračovat.

„Jen? Co se děje?"

Zavrtěla jsem hlavou a nevěděla jak a co mu říct.

„Jen tě zajímá, co se dělo včera? Moc se ti omlouvám, že jsem ti to nebral, ale chtěl jsem být na chvíli sám."

Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj.

„To kvůli tomu dni? Myslím s Annie, a potom s Levim? Já si nemyslela, že tě to pořád..."

„Ne, a dost. Už o tom nemluvme. Nebudeme si přece kazit dnešní den."

To už zvonek oznámil osmé patro a my jsme vystoupili.

Mou veselou a šťastnou náladu najednou vystřídala smutná, až pomalu pohřební.

Snažila jsem se to před Jessem skrýt, ale on to na mě poznal.

„Jess, co se děje? Proč jsi najednou tak smutná?" Vypadal docela vyděšeně.

„To nic, jsem v pohodě." Snažila jsem se nahodit úsměv, ale moc to nešlo. Místo nenuceného hezkého úsměvu se mi na tváři objevil strojový.

„Ach jo. Pojď ke mně." Seděl na gauči, který měl pod postelí. Já se opírala o jeho psací stůl s rukama založenýma na hrudi. Nepohnula jsem se ani o centimetr a dál se dívala z okna.

Jesse vstal a šel ke mně. Stoupl si rozkročmo kolem mě a chtěl mě vzít za ruce. Vyvlíkla jsem mu je a opět si je podržela na hrudi, tentokrát ale pevněji.

Zvedl ruce, na znamení, že se vzdává.

„Dobře, dobře. Ať je tedy po tvém. Annie jsem rád potkal a bylo to fajn, že jsem mohl zařídit dárek pro tebe. Jenže potom jsem s tebou chtěl mluvit o tom, co se málem stalo tady a přeruší nás ten divnej kluk. Chvílemi se mi zdálo, že je fajn a byl by z něj super kámoš, ale potom se na tebe tak nějak zvláštně podíval, a to byl konec. Po cestě na bus, jak jsme se s tebou rozloučili, jsem mu to řek a vypadal v pohodě. Možná jsem nějak zaujatý, nebo něco, ale zdá se mi, že by tě ochránil, až to přijde."

V tom se zastavil. Asi řekl něco, co neměl?

„Jesse, co by mělo přijít? O čem to mluvíš?" Podívala jsem se na něj docela vyděšeně.

„To nic." Usmál se na mě a šel zpět pod postel.

Najednou vytáhl malou krabičku a šel s ní ke mně.

„Takže. Jelikož jsou ty Vánoce, tak se tu Ježíšek stavil dřív a nechal ti tu malý dáreček."

Přestala jsem myslet na všechno, co řekl, a začala se culit.

„Jé, to je moc milé." Chtěla jsem hned sundat mašličku, ale praštil mě přes prsty.

„Až večer! Nakázal mi.

„Rozkaz. A propó, u mě byl taky a nechal ti u mě takovou maličkost."

Podala jsem mu malou obálku, ve které byly ty lístky. „Ty si to můžeš rozbalit hned."

Když viděl tu obálku, jako by mu bylo líto, že to není nic objemnějšího.

„To balení není nic moc, uznávám, ale to, co je uvnitř stojí za to. Věř mi."

Křečovitě se usmál a začal rozbalovat. Jakmile uviděl lístky, okamžitě mu začaly svítit oči štěstím, na tváři se mu rozzářil úsměv od ucha k uchu a chybělo málo a určitě by začal skákat radostí. Jenže to kluci nedělají.

Stála jsem kousek od něj a dívala se na něj, jak rozbaluje. Stejně jako jemu se i mě závratně změnila nálada.

„R5? Vážně? Áá, to je dokonalý, děkuju, miláčku." Byl opravdu velice potěšený a mě to moc potěšilo.

„Jesse? Jesse pojď mi pomoct. Musíme ještě..." Najednou Mell, Jesseho mamka, otevřela dveře a uviděla mě.

„Dobrý den, paní Astinsová. Jsem Jessika. Jessika Stevensová." Podala jsem jí ruku, jelikož si nepamatuju, že bych se jí někdy představovala.

„Ahoj Jessiko. Předevčírem jsme se viděli, ale nepředstavili. Ty jsi..."

„Moje holka, mami." řekl mírně se červenajíc.

Mell se podívala na Jesseho s vytřeštěnýma očima, ale nakonec se usmála.

„Aha. To je,... fajn. Jessiko..."

„Prosím, jen Jess."

„Dobře. Jess, nevadilo by ti, kdybys už šla? Potřebuju od Jesseho pomoct s jídlem. Neber to nijak osobně, jsi fajn holka, ale máme moc práce."

„A nechcete pomoct?" Nabídla jsem se ze zdvořilosti.

„Děkuju. To nebude třeba."

Pochopila jsem, že Mell mě tu nechce a nepotřebuje, tak jsem se s nimi rozloučila, popřála jim krásné a klidné svátky a odešla domů.

Je tu další část! Začátek Štědrého dne.

Byli byste rádi, kdybyste dostali lístky na vaší oblíbenou skupinu? Pořád máme ve hře tu tajemnou krabičku od Babičky. Co v ní bude za šaty? Máte nápady, jak by mohly vypadat?

Moc vám děkuju, že stále čtete, komentujete a hlasujete pro můj příběh. Moc si vaší přízně vážím! 😊

Další část, kde bude pokračování Vánoc, už mám připravenou, takže zítra, maximálně pozítří vám jí sem dám. 😃

Vím, že někteří už ve škole začali (stejně jako já), tak bych všem chtěla popřát hodně štěstí, zvládněte to!

Mám vás ráda.

Cath ❤