V pondělí ráno jsem si myslela, že s tátou pojedu do nemocnice za mamkou, jenže když jsem se probudila, táta už doma nebyl.

„Kyle, neviděl jsi tátu?"

Kyle jen zavrtěl hlavou a dál se věnoval počítači. Tak co teda teď? Zavolat tátovi, mámě, nebo jít do města? Nevím.

Když jsem zkoušela volat tátovi, tak mi to nebral. A máma to samé. Snad se nic nestalo. Tak tedy zkusím to město. Měla bych konečně něco koupit k těm Vánocům.

Šla jsem sama a až po obědě. Obešla jsem celé nákupní centrum a koupila všechno, co jsem potřebovala. Úplně jsem ztratila pojem o čase. Najednou mi někdo volal.

„Ano? Jessika Stevensová."

„Jsem tvůj táta, vím, kdo jsi. Proč jsi mi ráno volala?"

Chvíli jsem si nemohla vzpomenout, že bych mu volala. Pak mi to docvaklo.

„Jo, jasně. To bylo kvůli tomu, že jsem chtěla jít s tebou za mamkou."

„To je mi líto. Za chvíli povezu maminku domů, tak můžeš zatím doma něco připravit. Určitě by to uvítala."

„Dobře. Připravím večeři."

„To by bylo fajn. Nic kořeněného ani moc sytého. Víš, jak to myslím?"

„Nějaké kuřecí maso? Nebo nějakou zeleninu?"

„Tu zeleninu. Už musím, uvidíme se doma, pa."

Fajn, takže musím ještě koupit tu zeleninu. Co by se tak dalo. Takže určitě okurku. Třeba mrkev, rajče, papriku, salát a lilek. Z toho bude dobrý salát.

Když jsem šla domů, vybrala jsem po cestě schránku. Bylo tam mezi všemi vánočními přáními i upozornění z pošty. Nijak jsem tomu nevěnovala zvláštní pozornost, protože nám často něco chodí. Když jsem všechno dala na stůl tak jsem si všimla, že je to určené mně. 'Kdo mi má co posílat?' pomyslela jsem si.

Ha! Ten salát. Musím ho udělat. Nakrájela jsem všechnu zeleninu, teda mrkev nakonec ne. Strčila jsem ho do lednice a šla si sednout k televizi.

Na stolku ležel všechna ta přání, a i to upozornění.

'Dneska už na to kašlu, nikam už nejdu. To vydržím.' jenže s touhle mojí malou lží jsem to moc dlouho nevydržela. Pošta má otevřeno do šesti, takže bych to tam stihla. Ale nechce se mi znovu oblékat. Jenže co to může být? A od koho? Tohle se mi v hlavě motalo hodně dlouho, až mě to nakonec přimělo k tomu, abych se doopravdy oblékla a vyrazila.

Na poštu jsem dorazila za deset minut šest. Docela jsem měla štěstí. Jednak na ten čas a taky mi to vydali, i když jsem si zapomněla občanku.

Když na mě přišla řada, tak jsem znervóznila. Za přepážkou byl příjemný, mladý a poměrně hezký blonďatý kluk.

Když se vracel s balíčkem, usmíval se.

„Teda, někdo tě musí mít hodně rád."

Byla jsem poměrně mimo z toho všeho.

„Prosím?"

„Promiň, že ti hned tykám, ale myslím, že jsme tak stejně staří."

„To je v pohodě. Proč si to myslíš?"

Položil ten balíček vedle sebe a se zalíbením se na mě podíval.

„Tohle normálně neodešleme. Musel za to připlatit, protože balíky, nebo i balíčky, se posílají jen bílé. A to ten tvůj není."

„Aha." Podívala jsem se na jeho jmenovku. „Ty jsi Levi? To je zvláštní jméno."

Rozpačitě se na mě podíval a potom sjel očima na ten můj balíček.

„E, díky." Vzal do ruky papír, na kterém měl moje jméno. „Ty jsi Jessika? Tak se jmenuje bráchy holky sestra. Líbí se mi." Podíval se na mě. „Myslím to jméno."

Podal mi nejdříve papír, který jsem měla podepsat o převzetí balíčku, a potom mi podal samotný balíček. Byla to nějaká krabička.

„Děkuju. Kolik zaplatím?"

„Nic. Už je to zaplacené."

Zdálo se mi to divné. „Jak to?"

Levi mi ukázal nějaký jiný papír, kde bylo napsáno, že to platil odesílatel.

„Vypadáš jako milá holka."

Nevím proč, ale zdálo se mi, že se mnou flirtuje. Ale já mám Jesseho! Nemůžu. Ale na druhou stranu už ho nejspíš nikdy neuvidím.

„Děkuju. Ty taky. Teda jako milý kluk a sympatický."

Myslím, že jsme se oba trochu červenali.

„Nechtěla bys někdy někam zajít?"

Bere to nějak moc rychle.

„Vždyť se neznáme."

„Levi! Co tu blbneš, už máme dvacet minut zavřeno. Slečno, prosím, odejděte."

„Omlouvám se, paní Livoarová. Už se to nestane."

„To doufám, nebo tu skončíš."

Paní Livovarová, nebo jak, odešla a Levi se na mě podíval.

„Promiň, úplně jsem zapomněl na čas. Právě končím, nechceš doprovodit domů? Nebo někam? Je docela pozdě."

Znělo to dobře, ale... no, nejsem si jím úplně jistá.

„Díky, to je v pohodě."

„Chviličku počkej."

No dobře, pomyslela jsem si, tak chvilku jo.

Odešel někam dozadu a tam se s někým bavil. Ale nebylo rozumět. Za chvilku se objevil na pásu pro velké balíky s koženou bundou v ruce. Byl hodně vysoký.

"Velká zásilka!" křičel.

Jakmile si vzpomněl na šéfku, slezl a začal se oblékat.

„Tak kam jdeš?"

„No, domů."

„To je jasné ale jakým směrem."

Otevíral dveře, ale zůstal opřený mezi futrem, tak jsem podlezla.

„Řekla jsem, že to zvládnu."

„Já vím, ale je pozdě. Opravdu, jestli ti můžu pomoct, tak to rád udělám. Můžu tě někam svést. Mám motorku. I řidičák."

Neměla bych s ním jet, ale je opravdu docela pozdě.

„Neboj, řídím dobře a jezdím pomalu."

Tím mě sice moc neuklidnil, ale souhlasně jsem kývla.

Jel opravdu dobře a ani ne pomalu. Prostě normální rychlostí. Nasměrovala jsem ho k nám před školu.

„Tady bydlíš?"

„Ne, tady chodím do školy, ale bydlím kousek, to už doopravdy dojdu."

Levi mě chytl a nechtěl pustit.

„Hele!"

„Jaký hele. Je tma, sněhu všude plno, tak tě odvezu až před dům."

Nemělo smysl se s ním hádat. Byl silnější. Tak jsem souhlasila.

Táta byl nahoře v pokoji a ukládal mámu. Byla ještě dost slabá, ale naštěstí ji pustili.

Podívala jsem se na hodiny. Půl osmé. To není špatné.

Když táta přišel dolu, tak mi nic neřekl. Seděli jsme u televize, až najednou to ticho prolomil.

„Tak kdo ti to posílal?"

„Co?"

„No, ten balíček. Všiml jsem si, že je nějaká ozdobná krabička v předsíni."

„Jo tohle. Ani nevím."

Zvedla jsem se, že to půjdu rozbalit, když v tom vstal i táta.

„Jess, už si půjdu lehnout. Jsem unavený. Dobrou noc."

„Dobrou."

Ještě jsem chvíli zůstala dole, abych si udělala něco malého k jídlu. Otevřela jsem lednici a tam byl zbytek toho salátu, co jsem dělala. Super.

Ta krabička nebyla moc velká. Tak 20 X 20 centimetrů. Do toho se moc věcí nevejde. Když jsem ji otevřela. Ležel na vrchu dopis.

Ahoj, holčičko.

Našla jsem něco, co má patřit tobě, tak ti to posílám. Helen ti to koupila, ale nestihla ti to dát. Tak je užívej a nos. Jsou krásné. Veselé Vánoce. Babi

Nepochopila jsem to ale budiž. Položila jsem dopis na stůl a chtěla se podívat dál dovnitř, když v tom na mě zeshora promluvil táta.

„Jess? Jessinko, jsi ještě dole?"

Šla jsem pod schody, abychom nemuseli křičet.

„Jess, prosím tě, zamkni a zkontroluj okna, jestli jsou pořádně zavřená."

„Ano, jdu na to. Dobrou."

„Děkuju, dobrou."

Když jsem dole všechno zkontrolovala, vzala jsem si krabičku a šla do pokoje.

Sedla jsem si na postel a padla na mě šílená únava. Nechala jsem krabičku krabičkou, lehla si a usnula.

Ahoj všichni! Teď o prázdninách jste asi většina někde na dovolené a já vám to moc přeji. Normálně se snažíme s Annie přidávat ve čtvrtek, ale dnes je pro mě velký den- je mi 19!! a proto vám sem dávám část dnes, je delší, než ty předchozí. Tak snad se bude líbit. Kdyby měl někdo nápad na dárek od Jess, nebo od Jesseho, tak mi  to prosím napište. Děkuju mockrát. Užívejte si tento krásný den, krásnu zbytek prázdnin