Když jsem se probudila, byla už doma mamka. Vrátila se docela dost pozdě.

„Ahoj mami, už jsi doma?"

„Ano, holčičko. Běž si lehnout do postele. Ty tu máš nějakou návštěvu?"

Chvilku jsem nevěděla, co tím myslí. Pak jsem si ale vzpomněla.

„Jo! Vlastně máme návštěvu. Přijel Kyle."

Teprve teď jsem se na ní podívala.

„Mami, co se stalo?" Vypadala, jako kdyby jí přejelo auto, a k tomu ji ještě protáhlo bodláčím.

„Bylo to těžké. Ale už jsem konečně doma. Uvaříš mi, prosím tě, čaj?"

Odešla jsem do kuchyně a začala mámě vařit čaj. Připravila jsem si na něj všechno potřebné. Když jsem se vrátila do obýváku, mamka spala. Musela toho mít za celý den opravdu hodně.

„Mamí, běž si lehnout nahoru." Snažila jsem se jí vzbudit.

Když otevřela oči, tak mi řekla jen: „Nemůžu." A ukázala si na břicho.

Nějak jsem to nepochopila. Když ale mámě spadla ruka z gauče, na kterém ležela, poznala jsem, že není všechno v pořádku. Vyděsilo mě to. Když jsem mámě rozepnula sako, měla na košili malý červený flíček. Rychle jsem jí košili rozepnula a nevěřila jsem svým očím. Měla na břiše nějakou ránu a modřiny, nebo co to bylo.

„Mami! Mámí!?" Třepala jsem s ní, jak to šlo, ale nereagovala.

„Brácha! Brácha, honem!" křičela jsem a běžela za ním nahoru.

„Jess, nech mě být, prosím tě. Nechci s tebou, ani mámou mluvit."

„Jo, to je možný, ale máma tě potřebuje. Honem!"

Sedl si na posteli a zmateně se na mě podíval.

„A co se děje?"

„Máma má na břiše nějakou ránu a několik modřin. Někdo jí podle mě ublížil."

„Proč jsi to neřekla hned?!" Rychle se hnal ze schodů dolu a rovnou do obýváku.

„Jess? Jess! Sakra, kde jsi? Jak dlouho už tu, tak leží? Zavolej záchranku."

Klepaly se mi ruce, a to při hledání telefonu není nejlepší. Sakra. Kde je, když ho nejvíc potřebuju? Když jsem ho konečně našla, rychle jsem zavolala záchranku.

„Záchranná služba, dobrý den, jak vám můžu pomoct?"

„Dobrý den, tady Jessika Stevensová, máma přišla domů z práce a nějak zkolabovala. Na břiše má nějaké modřiny, nebo tak něco, a malou ránu."

„A je při vědomí?"

„Ne. Prosím, pomozte jí."

„Neboj, Jessiko, jsi doma sama?"

„Ne, je tu se mnou bratr, a právě je u mámy."

„Dobře. Řekni mi adresu a já posílám záchranku."

V tu chvíli jsem si vůbec nebyla schopna si vzpomenout, jak se jmenuje naše ulice.

„Teď si nemůžu vzpomenout. Je to ta ulice směrem od středu města kolem 1. veřejné základky svaté Kateřiny. Už vím, Sanderova 14."

„Děkuju. Záchranku už posílám. Teď běž k mamince a udělej přesně to, co ti řeknu."

Záchranář mi popisoval, co mám udělat. Za chvilku už jsem slyšela sanitku, a tak jsem vyšla ven. Akorát parkovali před barákem, když jsem otevřela.

„Dobrý den, doleva."

Sedla jsem si do kuchyně a nechala bráchu, aby to tam vyřešil. Jen bych se tam motala.

Když odjeli, zůstala jsem doma sama. Když se vrátil domu, s někým telefonoval.

„Jo, už odjeli. Až budeš vědět víc, tak zavolej. ... Jo, je doma, proč? ... dobře." Dal si telefon od ucha a podával mi ho.

„Chce s tebou mluvit táta."

Bez jakéhokoli dalšího slova mi podal telefon. I tak jsem poznala, že je smutný a vystrašený. Jenže za to nemohla tahle mámina nehoda.

Nadechla jsem se a přiložila si Kylův telefon k uchu.

„Ano?"

„Jess, prosím tě, co se doma stalo?"

„Tatí, já nevím." Sotva jsem mluvila, slzy se mi draly do očí.

„Jak, že nevíš? Co maminka dělala?"

„Jako doma?"

„Jessiko, neptej se tak blbě. Samozřejmě, kde jinde?"

„No, máma byla v práci, ne doma."

„Proč jsi to neřekla hned?"

„Vždyť jsem ti to řekla hned?"

„A něco bližšího nevíš? S kým se měla setkat, nebo tak něco?"

Chvíli jsem přemýšlela. Jméno mi neřekla a nic určitého vlastně taky ne.

„No, nic určitého mi neřekla. Jen to, že je to otázka života a smrti, nebo tak něco."

„Aha. Už musím končit, už ji za chvilku přivezou."

Ani se nerozloučil a položil to.

Celou dobu mě Kyle pozoroval.

Nic neřekl, jen si sedl vedle mě. Vypadal, že se rozbrečí. Já už k tomu taky neměla daleko.

„Promiň, nevěděl jsem, že je to tak vážné."

Opřela jsem si o něj hlavu a vůbec nevěděla, co říct či udělat, ani co se bude dít dál.

„Neřekl jsem ti všechno, ohledně mě a Lucy."

Zvedla jsem hlavu a zaslzenýma očima se na něj podívala. Nedíval se na mě, to už by asi nezvládl.

„Už delší dobu žijeme odděleně. O děti se stará hlavně ona, ale když to jde, jsem u nich."

„A co se stalo?"

Nechtělo se mu o tom mluvit, ale na druhou stranu už měl část za sebou.

„Nevím, jestli bys tomu rozuměla."

„Já nejsem žádný mimino."

Nadechl se, otevřel pusu, ale jen vydechl.

„Promiň, nejde to."

Sice jsem byla hodně zvědavá, ale když mi to nechtěl říct sám, tak to z něj tahat nebudu. Objala jsem ho, dala mu pusu na tvář a řekla: „Dobrou."

Nic mi neřekl. Věděla jsem, že neusnu, ale i tak. Chtěla jsem být chvíli sama. Bylo už sice hodně pozdě, ale musela jsem mluvit s Jessem.

„Hm?"

„Ahoj lásko, promiň mi, že tě budím, ale nutně s tebou potřebuju mluvit," vyklopila jsem ze sebe tak rychle, až jsem si málem překousla jazyk.

„Lásko, co se stalo?" Jesse naopak mluvil velmi pomalu, a ještě do toho zíval.

„Mámu odvezli do nemocnice. Vůbec nevím, co se jí mohlo v práci stát. Vrátila se úplně vyčerpaná, a nakonec úplně zkolabovala. Jesse, je v nemocnici a já mám o ní strach." Brečela jsem mu do telefonu a byla jsem z toho zoufalá.

„Zlato, to bude dobrý, běž spát."

„Já nemůžu! Jak by ses cítil, kdyby tvoji mámu odvezla záchranka do nemocnice s bodnou ránou na břiše? Já mám o ní hrozný strach a nevím, co dělat."

Chvíli bylo na druhé straně ticho, takže jsem si myslela, že usnul.

„To je strašný! Hned se obléknu a jsem tam."

„Ne, nechoď, vyspi se a ráno přijď." Chtěla jsem, aby přišel. Ale copak mu můžu říct 'Ano, přijď teď v půl dvanácté, když je všude kolem plno sněhu?' Nemůžu. Ach jo, proč jen je všechno tak komplikované?

Lehla jsem si na záda a ležela. Snažila jsem se na nic nemyslet, nebo alespoň myslet na něco hezkého.

Přemýšlela jsem o všem možném. O Kylovi a Lucy, o mámě, o Jessem, o Vánocích a předávání dárků. Ani nevím, kolik bylo, když mi najednou zazvonil telefon. Ani jsem se na něj nepodívala a vzala to.

„Ano?"

„Jess, pojď mi dolů otevřít."

Všude po domě bylo ticho a tma. Takže to je Kyle. Když jsem ale otevřela dveře, bylo to pro mě příjemné překvapení.

Ahoj lidičky, moc se omlouvám, že jsem dlouho nepřidávala, ale nemám signál. Tak doufám, že se bude líbit ;)
Vaše Cath❤