Ve čtvrtek jsem šla do školy až v půl osmé. Ke škole jsem dorazila o čtvrt hodiny později. Jesse seděl na zídce před školou, Když mě viděl přicházet, seskočil ze zídky a šel svižným krokem ke mně.

„Ahoj, Jess. Mohl bych s tebou na chvilku mluvit?"

Nechápavě jsem se na něj podívala. Vzal mě za ruku a odvedl mě přes silnici do malého parčíku.

Tam mě pustil. Sedl si na jednu z laviček. Asi chtěl, abych si k němu sedla, aby mi mohl něco říct. Tak jsem si sedla vedle něj a spustila jsem.

„Mohl bys mi to nějak vysvětlit? Proč mě sem vedeš?"

„Jess, chtěl jsem se ti omluvit za tu zprávu, co jsem ti poslal. Měl jsem menší problémy. Nechci ti ubližovat a vím, že když se spolu budeme bavit dál, tak ti hrozně moc ublížím, a to bych vážně nechtěl."

Když domluvil, nevěděla jsem, co bych si měla myslet. Najednou jsem v dálce slyšela zvonek. Od tři čtvrtě na osm zvonilo každých pět minut.

Zamyšlená jsem se zvedla a pomalu odcházela do školy. Jesse za mnou běžel. Když mě dohnal, chytl mě za ruku.

„Jess, promiň. Opravdu mi to je líto ale věř mi, že je to tak dobře."

„Jesse, můžeš mi to nějak rozumně vysvětlit? Co se děje? A proč kreslíš jen černou? To tě ty barvy nebaví? Nebo co?" Byla jsem už trochu naštvaná.

„Pokud jde o ty barvy, tak se mi nejvíc líbí černá. Rád bych ti to vysvětlil, ale nepochopila bys to. Promiň."

„Hele, ty máš nějaký problém, nebo ti vážně tak moc lezu na nervy? Jesse, promiň, ale nadává mi to smysl." Vyvlíkla jsem se mu a běžela do školy.

Na začátku vyučování jsme měli počítače. Jesse byl v druhé skupině. Tak jsem měla čas vychladnout. V tom mi pomohla písnička od Linkin Park - In The End. A také jsem si mohla promyslet, co mu řeknu i to, co to všechno má znamenat.

Během dne jsme se moc nebavili. Každý jsme se koukali do svého sešitu, vůbec jsme spolu nepromluvili. Během vyučování jsem si malovala. Nevím, co to mělo přesně být. Ale vypadalo to celkem dobře. Jesse si taky něco kreslil. Pochopitelně to bylo opět černé.

Na konci vyučování jsem odcházela domů přes park. Byla to sice delší, ale za to příjemnější cesta. Vzala jsem si sluchátka, zapnula iPod a poslouchala písničky. Sluníčko pěkně hřálo, takže cesta utíkala celkem rychle.

Najednou jsem uviděla, jak někdo posedával na lavičce. Seděl proti sluníčku, takže jsem viděla jen siluetu. Když jsem procházela kolem něj, všimla jsem si, že je to Jesse. Nevím, jak zjistil, kudy chodím domů.

Když jsem prošla kolem něj, zvedl se a hned za mnou šel a volal na mě. Když mě dohnal, předstírala jsem, že jsem se ho lekla.

„Promiň, nechtěl jsem, aby ses mě lekla." omlouval se mi.

„Jsi normální?" vyjela jsem na něj trochu víc, než jsem čekala. „Málem jsem z tebe měla smrt!"

„Moc se omlouvám. Jen jsem se chtěl omluvit za to ráno i za tu SMS, co jsem ti před pár dny poslal a teď to vypadá, že i za tohle. Jess, je mi líto, že jsem tě vylekal. Nemohu ti říct, co mě tíží a proč jsem takový. Věř, že kdyby to šlo, tak ti to povím. Ale opravdu to nejde."

Bylo na něm vidět, že je mu to opravdu líto.

V tom se najednou spustil liják. Naštěstí v parku byla malá kavárna, kam jsem chodila s Merry téměř každý den. Ani jsem nečekala, že o ní bude Jesse vědět.

Když jsme vešli dovnitř, byla docela prázdná. Hned jsme si objednali.

„Jess, na co máš chuť? Vím, že to jako omluva nebude stačit, ale dnes tě zvu."

Tímto mě opravdu dostal. Nikdy mě nikdo nepozval. Nebo pozval, ale nikdy za mě nezaplatil.

„Děkuji. Dala bych si latte."

„Jess, a nechceš něco k tomu? Muffin, koláček nebo něco jiného?"

„Ne, jen to latte."

Jesse byl tak pozorný a hodný. Přinesl mi latte a... ještě i borůvkový koláč (Lavin mu asi poradila). Sám si objednal jen čaj. Jakmile si sedl, tak se mi zahleděl hluboko do očí.

„Co!" Byla jsem zmatená a nevěděla jsem, co se děje.

„Asi bych měl děkovat bohu za to, že najednou začalo pršet. Jess, kdyby to šlo, neříkám hned, ale třeba časem, kdybys mi to dokázala odpustit. Není to jednoduché, já vím. Ale i tak tě prosím. Pokud chceš, kleknu si tu před tebe, nebo udělám, cokoliv si řekneš."

Tím mě opět překvapil. Ten kluk je jedno velké překvapení.

„Jesse, a proč se tak vlastně chováš?"

„Nesmím o tom mluvit, proč takový jsem. Věř mi, že kdybych mohl, tak ti to řeknu."

Znovu se mi podíval hluboko do očí. Tentokrát jsem v tom cítila zvláštní energii. Nikdy předtím jsem nic takového necítila.

Měli jsme téměř dopito, když do kavárny vešel Ben. Okamžitě si nás všiml a šel k nám.

„No, čau lidi! Zrovna vás dva bych tu nečekal. A už vůbec ne spolu. Tak co. Chodíte spolu? Asi jo, když spolu vysedáváte v kavárně. Ještě k tomu poloprázdný."

Co si to Ben vůbec dovoluje? Vždycky něco zkazí. Stejně jako teď.

Ani jsem to nečekala, ale Jesse se sám ujal slova.

„Ahoj, Bene. No, Jess je hrozně milá holka, ale je to jen kamarádka. A taky bude."

Když to Jesse dořekl, chtělo se mi brečet. Ani nevím proč. Nějak mě dostalo, že mě chce jen jako kamarádku. Nevím, ale když se mi díval do očí, cítila jsem, jak mi něco říká: „Toho se drž, ten je pro tebe dobrý."

Už jsem měla slzy na krajíčku. Chtěla jsem působit vyrovnaně a klidně. Když jsem chtěla odejít od stolu, vstala jsem tak rychle, že jsem ho málem porazila.

Jesse se na mě podíval snad těma nejdokonalejšíma a nejsladšíma očima, co jsem kdy viděla.

„Jess, ty už jdeš?"

„Jo. Právě jsem si vzpomněla, že mám doma něco udělat. Těšilo mě, kluci. Čau zítra ve škole."

Když jsem za sebou zasouvala židli, tak se Jesse zvedl.

„Já tě doprovodím domů. Teda pokud chceš."

Podíval se mi do očí, ale už ne tak hluboko jako předtím. Najednou mě chytil za zadek Ben.

„Co to děláš?" vyjela jsem na něj.

„Sorry, holka. Měla jsi tam špínu. Navíc jsem si chtěl prohlédnout ty vlasy. Jsou fakt boží."

„Nesahej na mě! Nikdy!"

Otočila jsem se a vyšla ven před kavárnu a zjistila, že už přestalo pršet. Za chvíli přišel i Jesse.

„Kam to bude, madam?"

Byla jsem zamyšlená a zmatená z toho, co se odehrálo v kavárně ale i předtím, že jsem ani nevnímala, co mi říkal.

„Jess? Můžeme jít? Je všechno v pořádku?"

„Myslel jsi to vážně?"

„Co myslíš? To, že udělám cokoli, abys mi odpustila, nebo to že jsi jen moje kamarádka a vždycky budeš?"

„Abych řekla pravdu, tak mě víc zajímá to druhé, ale i na to první mi můžeš odpovědět."

„Dobrá. To, že pro to, abys mi odpustila, udělám cokoli, jsem myslel vážně. Ale tebe asi víc zajímá ta druhá část, že?"

„Abych řekla pravdu, tak docela jo."

„Jess, moc si vážím toho, že jsi moje kamarádka. Jestli se tě dotklo to, co jsem řekl Benovi, že jsi a budeš jen kamarádka, tak se omlouvám. Ale myslím, že by nebylo moc dobré se pouštět do nějakého vztahu. Nejradši bych jedno své rozhodnutí vrátil, ale nejde to."

„Všechno se dá vrátit!"

„Tohle opravdu nejde. Kdybych mohl, tak to vrátím, nebo bych ti to alespoň řekl. Ale to také nemohu. Promiň. Nemohli bychom změnit téma?"

„No... Dobře. Ale na co?"

Jesse se na chvíli odmlčel. Najednou se zastavil. Z batohu vytáhl nějaký balíček.

„Jess, to je pro tebe. Prosím vezmi si to a neptej se mě, proč ti to dávám. A hlavně mi odpusť."

Otevřela jsem to a uvnitř byl můj portrét. Je neskutečné, jak mě vystihl. Mimo mého portrétu tam bylo i pár systémů s notami. Ještě u toho byl i řetízek s přívěskem jing - jang. Byl rozpůlený.

„Jesse, to si nemůžu vzít. Je to moc krásné, ale opravdu to nemohu přijmout. To jsi nakreslil včera? To je neskutečné. Jak jsi to dokázal? Nikdy jsem neviděla nic tak krásného. A ty noty? Doufám, že mi to někdy zahraješ," na chvíli jsem se odmlčela. „hele na, tady máš půlku toho řetízku. Nemyslím tím, že bychom měli být něco víc, i když bych se nebránila, jelikož mi jsi velmi sympatický. Myslím to jako symbol přátelství a spojenectví. Děkuji mockrát. Je to od tebe milé. Jen mi řekni, proč mi to dáváš?"

„Chtěl jsem tím vyjádřit, že si tě moc vážím a taky se omluvit za všechno to nepříjemné. Ty noty ti velmi rád zahraji, ale dnes už asi ne. Nebo máš doma klavír? Složil jsem to pro tebe dnes v noci. Předtím jsem tě kreslil. Mám paměť na tváře. Mohu říct, že jsi krásnější než si sama a i ostatní uvědomují. A k tomu řetízku. Tu druhou půlku si šetři pro někoho opravdu důležitého. Ode mě to máš jako dárek, originálně zabalené, takže kouzlo začne působit, až to otevřeš a dáš té pravé osobě."

Podívala jsem se na něj. Bylo vidět, že ho všechno okolo této magie velmi zajímá. Zvedla jsem k němu hlavu a podívala se na něj. V tom se na mě Jesse podíval. Dívali jsme se jeden druhému do očí. V jeho očích jsem poznala, že má radost, ale že je i překvapený, plný naděje a něco, co jsem nedokázala popsat a ani rozluštit, o co jde.