Každé ráno na mě čekal naproti na lavičce. Nikdy jsem to nemohla vydržet a hrozně rychle jsem se najedla.

V noci jsem se moc nevyspala. Ani ne kvůli tomu, že se dozvíme zítra výsledky testů, i když jsem byla zvědavá. Ale padal sníh, a jak ho bylo moc, tak tlačil na střešní okno tak, že křupal strop. Nebo jak to nazvat.

Následující den v pátek k nám znovu přišli z psychologické poradny. Už pro nás měli výsledky našich testů. Každého si volali zvlášť. Ostatní se mezi tím normálně učili.

„Teď má jít Jess a Jesse, paní učitelko." řekla Lila výtvarkářce.

„Děkuji, Lilo. Tak běžte."

„Ale já nemůžu. Mám rozdělanou práci. A od té zásadně neodcházím," řekla jsem naštvaně.

„Jess, nedělej to složité."

„Já nic složité nedělám. Nemůže jít někdo místo nás, prosím?"

Všichni byli z mé nabídky nadšení. Nechápu, proč nemají výtvarku rádi.

Jesse nic z toho nevnímal, protože měl sluchátka a byl natolik zabraný do práce, že si ani nevšiml, když jsem mu je vypojila.

Nakonec místo nás šel Kris. Když se vrátil, akorát zvonilo na konec dvouhodinovky výtvarky. Hned šel za mnou.

„Hele, nebyli zrovna nadšení z toho, že jsem přišel já. Máte tam jít teď."

„Ale teď je hudebka! Jediná hodina hudebky, co tady na týhle škole máme a já mám jít někam pro výsledky testů, o který pomalu ani nemám zájem? Nepůjdu. Maximálně se dojdu omluvit a domluvím si, že za nimi zajdu další hodinu."

„No, dělej, jak myslíš."

Jesse nic nevnímal. Až když jsem mu vytáhla tužku z ruky, tak mě začal poslouchat.

„Hej, já to používám."

„Používal. Jesse, máme problém a ty si tu v pohodě a klídku kreslíš. To není možné." Rozhazoval jsem rukama.

„Promiň. Jaký problém?"

„Už během hodiny jsme si měli jít pro výsledky těch testů. Ale já to odmítla. Přece víš, že nerada nechávám věci rozdělané. A ty taky."

„Ano, to máš pravdu."

„No, a teď po nás chtějí, abychom tam šli místo hudebky."

Jesse se zvedl a rozčílením si rozhodil všechny tužky.

„To si ze mě dělají srandu? Kašlu na ně. To nemá smysl."

„Přesně. Zajdeme za nimi a řekneme, že přijdeme po hudebce?"

„Ano, to je dobrý nápad. Jsi skvělá." Přitáhl si mě za bradu blíž a dal mi pusu.

„Ale no tak, vy dva. Nedbáte pokynu pracovníků z poradny, a ještě se mi tu po sobě budete plazit? Pokud to ještě jednou uvidím, dostanete poznámku."

Naštěstí už zazvonilo, takže jsme si sbalili věci a odešli za nimi do kabinetu třídní.

Po otevření dveří jsme nestihli vůbec nic říct.

„Dobrý den, pojďte a posaďte se. Nebudu nijak mlžit, řeknu vám to na rovinu. Ty jsi získala největší počet bodů nejen z celé třídy a ročníku, ale celkově za celou dobu, co se ten test provádí. A ty jsi získal jen o půl bodu méně, což je také úžasný výsledek. Ani jeden jste se nám nevešel do tabulek studentů ZŠ. Tím jsme zjistili, že v našich tabulkách naprosto chybí konzervatoře. Tím vám chci říct, že jste oba vhodní kandidáti na hudební konzervatoř, nebo vysoce prestižní výtvarnou školu."

Když konečně přestal mluvit, neměla jsem slov. Ani Jesse. Oba jsme tam stáli jak zařezaní.

„To je dobrá zpráva, ne? Abyste věděli, Jess a Jesse jsou úžasní. Převážně jejich kresby zdobí školu a vyhráli pro nás již celou řadu cen ve hře na klavír. Tedy vlastně Jess. Jesse je tu teprve krátce."

Konečně jsem byla schopna něco říct.

„Aha. A co myslíte, že by bylo lepší? Hudba, nebo výtvarné umění?"

„Abych řekl pravdu, sám nevím. A i ve tvém případě, Jesse."

Najednou jsem slyšela v dálce zvonek.

Jesse do mě strčil.

„Jess, měli bychom jít. Abyste to nechápali nijak špatně, my teď máme jedinou hodinu hudebky." Snažil se být Jesse milý.

„Oh, jistě, běžte. Ale po hodině se tu prosím ještě zastavte. A pošlete nám prosím slečnu Hafnerovou."

„Dobře, tak zatím." Jesse se rozloučil za nás oba, jelikož už jsem opět neměla slov.