Ráno na mě čekalo překvapení. Když jsem vyšla ven, seděl na lavičce naproti našemu domu.

„Ahoj. Dobré ráno. Už jsem to bez tebe nemohl vydržet. Musel jsem tě vidět."

„Ahoj, to je ale milé překvapení. Já to bez tebe také ne."

Když jsem k němu došla, vstal a objal mě. S ním se cítím hrozně dobře.

Celý den jsme se pokoušela vnímat také někoho jiného než Jesseho. Nešlo to.

Další den, což byla středa, k nám do školy přišli lidé z psychologické poradny a dělali s námi profi testy.

Mamka mi říkala, že se to dělá. Je to fajn pro ty, kteří nevědí, co dál se svým životem. Já to sice také úplně nevím, ale nejspíše to bude něco s hudbou nebo výtvarkou.

Naštěstí jsme ty testy psali každý sám. Po jednom jsme chodili do kabinetu naší třídní. Kdybychom to psali normálně ve třídě, tak by mi body nevyšly ani na popeláře.

Nechci to na nikoho házet, ale byla by to vina Jesseho. Hrozně mě rozptyluje.

Po škole jsem musela hned domů, protože mi stále chybělo pár předmětů na dopsání. Jesse mě ale nechtěl pustit.

Stáli jsme u nás před barákem a povídali si.

„Prosím, pojď někam ven."

„Jesse, neblázni. Je zima, a navíc mám ještě skluz ze Slovenska." Dívala jsem se mu na ruce, se kterými jsem si hrála.

„Ale to já taky. Tak bychom mohli k nám. Ještě jsi u nás nebyla."

„Já vím, ale nemůžu. Ne dnes."

Jesse se ke mně naklonil, chytl mě oběma rukama za pas a čelo si opřel o moje.

„Prosím. A nemůžeme alespoň na chvilku k vám?"

Hlavou mi všechno začalo šrotovat.

„No, na chvilku by to asi šlo."

Zvedl hlavu a v očích jsem mu viděla nadšení. Bylo to krásné. Já ho miluju.

Doma byla jen mamka.

„Mami, nebude vadit, když tu se mnou na chvíli bude Jesse?"

Zrovna se dívala na nějakou telenovelu, takže mě nevnímala. Přišla jsem k ní blíž.

„Mami?"

„Jé, ahoj. Říkala jsi něco? Teď je to hrozně napínavé. Marthy se má dozvědět, že jeho rodiče nejsou jeho. A spoustu dalšího." Oči měla zapíchnuté na obrazovce, ale zbytek hlavy otočila ke dveřím.

„Jo, to je super. Později mi to řekneš. Může tu na chvíli zůstat Jesse?"

Mamka odtrhla oči od obrazovky a v předsíni ho uviděla. Dneska byl ještě hezčí než jindy.

„Pojď sem," řekla mi a chtěla mi něco pošeptat.

„Může, ale žádný blbnutí. To, že je tvůj pokoj odhlučněný neznamená, že toho zneužijete." Mrkla na mě.

„Mami!" zhrozila jsem se.

„No co. Známe se."

„Ale mami, vždyť já nic takového nechci. Nejsem jako Elis."

„Dobře, tak běžte. Něco si najděte k jídlu, jo? Mě už to pokračuje."

Odtrhla ode mě pohled a opět upřeně sledovala svoji telenovelu.

Odešla jsem a v předsíni dala Jessemu pusu.

„Tak co, máš hlad? Nebo žízeň? Když jsme tady dole, tak si můžeš vybrat, cokoli chceš."

„Já chci jen tebe."

Usmála jsem se a mírně zpanikařila.

Vzal mě za ruku a odešli jsme nahoru ke mně do pokoje. Zavřel za námi dveře a já stála jako opařená. Netušila jsem, co chce udělat. Bála jsem se, ale zároveň to bylo moc příjemné.

Mezitím, co si prohlížel moje ceny ze soutěží, z klavírních, baletních a se sborem, já jsem u klavíru uklízela noty. Měla jsem tam hrozný nepořádek.

Najednou mě objal zezadu. Bylo to příjemné, ale lekla jsem se. Dal si hlavu na moje rameno a pošeptal mi: „Tady má někdo černé svědomí."

Chvěli se mu ruce. To jsem cítila. Po malých kousíčkách je posouval nahoru. Přesně jsem věděla, co by chtěl. Chytla jsem mu ruce těsně pod prsy a on sebou cukl. Pomalu ruce vytáhl zpod mých a couvl.

Otočila jsem se k němu.

„Jesse, co se stalo?"

„Promiň, to jsem neměl. Nějak nevím, co ještě můžu a co už ne. Víš, jak to myslím?"

Usmála jsem se na něj a objala ho.

„No, vím. Také nevím, co si k tobě můžu dovolit a co už ne. Ale vím, co určitě můžeme."

Dala jsem mu pusu a odešla ke stolu. Jesse zůstal stát u klavíru jako opařený. Já z šuplíku vyndala černou půlku přívěsku, který mi kdysi dal.

Sedla jsem si na postel. „Eh, Jesse?"

„Ano?" Stále působil poněkud zmateně.

„Pojď si ke mně sednout."

Vyvalil oči. Teď, už jsem nedokázala poznat, jak se cítí.

„Jenom sednout."

Bylo na něm vidět, že si oddychl.

Sedl si vedle mě a já mu ukázala, co mám.

„Tohle je ten přívěsek, co jsi mi dal. Myslím, že jsem toho pravého našla." A podala jsem mu černou půlku.

Usmál se na ni a potom od ní odtrhl pohled a usmál se na mě.

„Děkuji. Moc to pro mě znamená. Koukám, že už jsi ho rozbalila, což je dobře."

„Já vím. Četla jsem o tom."

Zadíval se na mě s tajemnou jiskrou v očích. Připnul si přívěsek na náramek a chytl mě za ruku.

„Děkuju, lásko."

Když to říkal, cítila jsem, jak se červenám. On je boží.