:│19│:
Následující týden ve škole byl jiný, než ostatní. S Jessem jsme si dělali větší naschvály, více jsme si povídali a smáli se.
Ve čtvrtek jsme se domluvili s mamkou, že s námi Jesse pojede na Slovensko. Jeli jsme už v pátek.
Díky tomu, že máme velké auto, se nás tam vešlo hodně. Se mnou jel Jesse, s Harrym Iren, Jasper a také Elis, která se akorát vrátila z výměnného pobytu. Tedy Jasper jel s námi od začátku a Elis jsme nabrali po cestě.
Já s Jessem jsme seděli úplně vzadu. Povídali jsme si, koukali na film a nakonec i na chvíli spali. Byla to hodně dlouhá cesta.
Hned po příjezdu jsem Jessemu představila Karla a Esme.
„Ahoj. Snad se ti tu u nás bude líbit." Snažila se být milá má sestřenice.
„Určitě. Slyšel jsem, že je tu nádherná příroda."
„Tak to jsi slyšel dobře. Tak pojď, ubytuješ se a můžeme se jít projít." nabídla jsem mu.
Jesse na to nic neřekl a šel za Karlem. Já si mezitím dala věci k Esme. Když jsem si začala vybalovat, Esme ke mně přišla.
„Jak si proboha přišla na tak krásného kluka?"
„Jak přišla? Je to jen kamarád."
„Kamarád taky rád. Co ty víš, co se tady za ten týden stane."
Podívala jsem se na ní výrazem říkající „Co tím sakra myslíš?"
Někdo zaklepal na dveře.
„Holky, jdete taky?" Byl to Karl.
„Já nemůžu. Vždyť víš, přijede Louis."
„Ajo. Na to už jsem zapomněl."
„A ty, Jess? Jdeš s nimi?" Esme na mě mrkla a kývla.
„Jo, tak jo. Proč ne, dlouho jsem tu nebyla." Nevím, jestli to mrknutí mělo něco znamenat, ale neřešila jsem to.
Když jsme vyšli z baráčku, každý zdravil Karla a až později si všimli mě. Zrovna jsme vešli do lesa, Karlovi zazvonil telefon.
„No?... Jo!... Jasně.... Jdu." Byl to hodně krátký rozhovor. Otočil se na nás a řekl.
„Promiňte. Tohle je životně důležitý. Jess, můžu vás tu nechat, že jo? Vyznáš se tady ještě, že jo?"
„To, že sem tu dlouho nebyla, neznamená, že jsem zapomněla, jak to tu vypadá. Klidně jdi. Teda pokud to nějak nevadí tobě, Jesse."
„Mně je to jedno. Hlavně, když se neztratíme." řekl trochu rezignovaně.
„Můžu se teda spolehnout? Mám vás víceméně na starost."
„Aha. Hele v klidu. Projdeme se kousek po lese a potom zajdeme k rybníku." Ujistila jsem ho.
Když Karl odešel, zůstali jsme sami.
„Chceš radši delší, nebo kratší cestu."
Jesse byl zamyšlený. „Ono je to asi jedno."
Nedá se říct, že by ta procházka byla nějak moc příjemná. Téměř celou dobu jsme oba mlčeli. Ticho je přeci nejlepší hudba.
„Můžu se na něco zeptat?"
Jesse najednou promluvil, což se nedalo moc čekat.
„Samozřejmě. Jen se ptej."
Na chvíli se odmlčel a zastavil.
„Jesse, co se děje?"
Zvedl oči od země a podíval se do mých. Cítila jsem mírnou nejistotu.
„Promiň, že nejsem moc komunikativní. Není mi moc do smíchu."
Přišla jsem k němu a chytla ho za ruku. Neucukl. Naopak ji stiskl.
„Pověz mi, co se stalo." Snažila jsem se z něj dostat.
„Nevím, jestli byl dobrý nápad jet sem s tebou."
Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Celou dobu to bylo v pořádku, ale od té doby, co jsi pořádala tu párty, jsem jako vyměněný a..."
Už to neměl šanci doříct. Dala jsem mu prst na pusu. Pochopil, že jsem chtěla, aby už nemluvil a usmál se na mě. I já na něj.
Pevněji mi stiskl ruku a vyrazili jsme k rybníku.
Tam jsme dělali jak jinak než blbosti. Kopali do vody, házeli ji po sobě, váleli se v písku i na trávě. Byla to zábava. Hodně jsme se při tom nasmáli.
Asi po půl hodině jsme si sedli na molo a jen se dívali do vody.
Nic kromě jeho jsem nevnímala. Bylo to zvláštní. Pořád se mi v hlavě vracelo to, co jsme spolu zažili. Ať na tom večírku, tady nebo ta pusa u nás doma.
Celý týden probíhal tak nějak stejně.
Ve čtvrtek byl pohřeb. Do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli mám jít. Teta by byla smutná, kdybych nepřišla. Tak jsem se rozhodla, že půjdu. Hodně mi v tom rozhodování pomohl Jesse.
Někdo mi zaklepal na dveře.
„Ahoj. Můžu dál?" Byl to Jesse.
„Jo, jasně. Pojď dál."
Mezi dveřmi se objevil Jesse a hned šel směrem ke mně.
„Jess? Jsi v pohodě?" Sice se zeptal, ale věděl, že nejsem.
„Ale jo. Jen se doobléknu a půjdeme, jo?"
Jesse mi podal svetr a následně i kabát. Bylo to od něj milé. Když mi pomáhal do kabátu, dotkl se mého krku. Brrrr. Měl tak studené ruce. Celá jsem se zatřásla.
„Je, promiň. Dnes je tam docela zima. Radši si vezmi rukavice." Otočil se a podal mi je ze stolku.
„Pospěšte si, vy dva. Vyrážíme. Ať nemusíte jít pěšky." Vzala jsem si od něj rukavice a vyrazili jsme.
Obřadní síň byla nedaleko, takže jsme tam byli téměř hned.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro