Do houpací sítě jsem se bohužel nedostala, protože jsem málem zapomněla, že jsem měla poslední zkoušku s Tristy před koncertem.

Pokud to dopadne dobře, přehrajeme si to jednou, dvakrát a půjdeme. Tedy Tristy, já potom budu přehrávat ještě své písničky. Určitě budu hrát All of me, ale na poslední chvíli jsem se naučila také Numb. Vždycky jsem toužila se ji naučit a konečně se mi to povedlo.

Když jsem byla kousek od třídy, kde jsme měli výuku, slyšela jsem tam tolik známý hlas. Nemluvil, ale křičel. Ten hlas patřil Johnymu.

Původně jsem si myslela, že třeba křičí na Tristy, nebotak, ale když jsem ho uviděla, měl jen telefon. S někým mluvil.

Když mě viděl, lehce se usmál, mávl mi a odešel někam. Neměla jsem čas řešit, co se děje. Už v tu chvíli jsem šla skoro pozdě.

Naštěstí se Tristy dostala k teprve druhé písničce, kterou hrála sama.

„Jé, Jees, ty už jsi tady? Máme malý skluz, počkáš, prosím? Budeme do půl jodiny hotové."

Jen jsem souhlasně kývla a vrátila se na chodbu.

Jelikozzse Johny ještě nevrátil, vzala jsem si telefon a pokračovala ve čtení knížky. Po pár větách jsem přestala vnímat dej a v myšlenkách jsem se vracela k té noci s Jessem.

Musela jsem být zasněná asi hodně dlouho, protože přede mnou stál Johmy, vedle něj jeho sestřička a na konci té řady byla naše učitelka.

„Prosím?" vypadlo ze mě, když jsem se vzpamatovala.

„Že už můžeš jít, máme plno práce. Doufám, že se budeš soustředit a nebudeš hlavou kdo ví kde."

Tímto mé toulání po vzpomínkách a minulosti rychle ukončila a já se začala zvedat.

„Jess, počkej, prosím, chvilinku." Chytil mě Johny za zápěstí.

„Moc mě mrzí, že sis to musela vyslechnout." Poznala jsem, že mi chce říct, co se dělo, ale neměl na to ta správná slova.

„To je v pohodě, netrap se tím," řekla jsem a usmála se na něj.

On se na mě jen podíval, jako by se chtěl znovu omluvit, ale to už jsem šla do třídy.

„Tak ahoj," pozdravila jsem ho ještě, než jsem vešla do třídy.

Ve třídě jsme ale nebyly jen my tři, jako obvykle. Ale byl tam nějaký pán, kterého jsem si prve nevšimla.

„Jess, představuji ti mého kolegu, Karlose Skvénského, který byl tak hodný a přišel se podívat na to, jak vám to s Tristy jdi. Ji už slyšel, teď by si rád poslechl váš duet a potom jen tebe. Co ty na to?"

Sice snažila, aby to neznělo nuceně, ale bylo mi jasné, že s tím musím souhlasit.

„V pořádku, na koncertě bude hodně lidí." A když se dostanu do svého světa, nevím o nikom, řekla jsem si v duchu.

Náš duet nám šel docela dobře. Sice jsme obě udělaly občas chybu, ale nikdy jsme nepřestaly hrát. Teda alespoň ve chvíli, kdy udělala chybu Tristy.

„No, doufám, že zítra to bude mnohem lepší. Tohle byl docela průšvih. Jo, dát dohromady tahle rozdílné lidi chce odvahu, ale musíte brát v potaz to, že ta holka, je to nejlepší, co tady ve škole máme. A vy jí dáte takovouhle odrhovačku?" rozkřikl se na naši učitelku Skvérský.

„Dost, prosím. Přišla jsem hrát, ne poslouchat urážky. Pokud se vám něco nelíbí, řekněte to přímo nám, nebo odejděte," vyjela jsem na něj.

Byla jsem hrozně překvapená, kde se to ve mně vzalo. A nebyla jsem sama. Skvérský zavřel pusu a sedl si na židli a naše učitelka nás požádala, abychom to zahrály znovu. Tentokráte to bylo bez chyb, takže měl smůlu.

Zdravím všechny!
Vím, že dlouho žádná kapitola nebyla a moc se zabto omlouvám. Tento semestr je toho ve škole moc a já nestíhám.
Doufám, že mi to opustíte a tato kapitola se vám líbila.

Vaše Cath ❤