„Chceš jít spát, nebo se ještě na něco podíváme?" řekl docela nervózně, z čehož jsem pochopila, že svou otázku už asi opakoval.

„Spát nechci, ale dívat se na film asi taky nemám náladu. Nechtěl bys mi něco vyprávět? Anebo ne, zazpívej mi, prosím," žadonila jsem.

Netvářil se nijak nadšeně, ale nakonecmi zazpíval. Dlouho se rozmýšlel, ale zvolil nádhernou Can't Help Falling In Love. Seděl na posteli v tureckém sedu a já ležel opřená o jeho nohu,takže jsem se mu dívala do očí.

Když se blížil ke konci skladby, měla jsem slzy na krajíčku. Měla jsem ráda jeho humor, jeho nálady, výtvarné a hudební nadání, ale momentálně nejvíce jeho hlas. Jeho překrásný bas.

„Copak se stalo, pročpak pláčeš?" díval se mi do očí. Z jeho očí jsem pochopila, že měl strach.

„Nic, jen to bylo moc krásné."

„Ale proč pláčeš?" Stále nechápal.

Jen jsem zavřela oči a usmála se. „Je mi s tebou tak krásně. Nechceš mi teď něco vyprávět? Prosím."

Chvíli bylo v pokoji hrozné ticho, ale p chvilce začal vyprávět příběh o nějakém chlapci, který byl tuze nešťastný, a tak se rozhodl, že svůj život pozmění. Jeho rodiče ho v tom i podpořili. Jednoho dne se ale museli přestěhovat.

Chtěl jsem ho hrozně moc poslouchat, ale usnula jsem. Zajímalo mě, jak to dopadne, protože se mi to líbilo, ale bohužel.

Ráno mě vzbudila krásná vůně, která byla cítit jistě v celém bytě.

Sedla jsem si na postel, protáhla se a přemýšlela, jestli půjdu do kuchyně v pyžamu, nebo se převléknu do věcí do školy anebo si na sebe natáhnu jen mikinu. Jesseho, jak jinak.

Z přemýšlení mě vytrhl zvuk otevírajících se dveří.

„Dobré ráno, princezno moje. Jakpak ses vyspala?"

„Ahojky, vyspala jsem se dobře, díky tobě. Co to neseš?" narážela jsem na tác, co držel v rukou.

„Takovou malou snídani, pokud ti to nevadí. Není to žádný zázrak, nemáme tady toho tolik, jako máte doma vy."

„Ššš, to neříkej, my toho máme doma až moc. Pojď mi radši ukázat, co to tam máš." Vybízela jsem ho.

Tác položil na stůl, což jsem brala jako pokyn, abych slezla z postele a šla se najíst ke stolu.

Než jsem ale stihla slézt z postele, už šplhal nahoru za mnou.

„Ale ale, kampak?" ptal se, když jsme na sebe narazili na kraji postele.

„Nasnídat se a potom do školy. Nevím, jestli ty máš jiné plány."

Natáhl se ke mně a pošeptal: „Já mám tolik plánů, ale všechny musí kvůli škole stranou." Myslela jsem, že se odtáhne, ale ono ne. Udělal přený opak. „Ale jednu věc musím udělat už teď."

Vylezl na postel a já si sedla proti němu. Jenže on se nezastavil a šel po kolenou směrem k polštáři. Ze začátku jsem lezla po zdech stejným směrem, jako on, ale jakmile jsem pochopila, o co mu jde, podlezla jsem ho a slezla dolů k tácu.

Když to zjistil, padl na postel a zavrčel.

„Ty dokážeš vše zničit." Zamumlal do postele.

„Hm to je možné, ale momentálně mám v plánu zničit ty lívance. Vypadají moc dobře."

Sedla jsem si na židli, popadla příbor a ukrojila kousek jednoho lívance.

Bože! To byla slast. Jen po tom jednom soustu jsem zavřela oči a nechala, aby se ten kousek samovolně rozplynul na jazyku. Taková slast.

Než jsem otevřela oči, byl už zase dole a s jídlem v ruce. Byla pravda, že jsem ani nevěděla, jestli to je pro mě.

„Promiň, já nemohla odolat. To si dělal ty?" ukazovala jsem na talíř, který svíral v rukou.

„No, pokoušel jsem se o to. Ale moc mi to nešlo."

Vykulila jsem na něj oči. „Děláš si srandu? Vždyť jsou dokonalé, lepší jsem nikdy nejedla. Teď tě mám ráda i jako kuchaře. Dáš mi ještě? Prosím." Udělal jsem psí oči a snažila se dostat k tomu dobrému jídlu.

„Vážně ti chutnají? Mamka říkala, že to celkem jde. Ale že ona dělá lepší."

„No, tak to je jasné. To ti řekne na cokoli. Ale já přiznávám, že je děláš lepší, než já."

Usmál se na mě a sklonil hlavu.

„Ježiš! To už je půl osmé?" zhrozil se.

Já se jen naštvaně podívala na hodiny a v duchu je proklela. Chtě nechtě jsme museli do školy. Ale zítra, zítra už bude ples. Docela mě to děsilo.

Po škole jsme zamířili k nám, protože mi bylo připomenuto, že bych měla vzít s sebou šerpy. Úplně jsem na ně už zapomněla.

„Jesse? Prosím tě, sundal bys mi ze skříně tu krabici se šerpami? Musím je dát dohromady, abychom je tam mohli odvést. Nebo je alespoň tát někomu, kdo pojede autem." Stála jsem na židli a snažila se na ně dosáhnout, ale marně.

Neřekl ani slovo a šel mi pomoct.

Už jsem skoro zapomněla, jaké jsme si vybrali. Červené. Trvalo to tak dlouho, než byla alespoň většina spokojená. Já osobně bych zvolila radši třeba bílou, nebo takovou nějakou neutrální barvu, ale nic jsem neříkala.

„Zlato, budu tě teď potřebovat." Křikla jsem na něj, protože mezi tím někam odešel.

„Jsem zde pro svou krásku," téměř zavolal a dal mi pusu do vlasů.

„Super, postav se tady, já ti zkusím šerpu, abych věděla, kde ji sepnout.

Nečekala jsem, že mi bude trvat dvě hodiny sepnout všechny šerpy a potom j všechny naskládat do krabice tak, aby byly na jedné straně pro kluky a na druhé pro holky.

Poslední přípravy na společnou část byly za námi a před námi jen krásné chvilky.

Ahojky všichni!
Ano, konečně je tu další část.
Omlouvám se, že jsem dlouho nic nevydala, ale klasika. Nebyl čas a ani inspirace. Raději nebudu slibovat, jak často bude příběh vycházet, jelikož bych vás nerada zklamala. Jedno ale mohu říct. V příští části už budou přípravy na ples. Tím myslím už ty pravé, které se konají v den plesu a možná nastíním i kousek plesu. Tqk ať se máte na co těšit.
Mějte se krásně, užívejte si podzimu a u další kapitoly zase ahoj.
Kdyby se chtěl nekdo na něco zeptat, šup s otázkou do komentáře, nebo klidně do zprávy.

S láskou vaše Cath ❤