„Dobrý den všichni, zdravím vás na historicky prvním koncertu, převážně absolventů, který se nekoná společně s plesem. Vím, že jste už všichni určitě netrpěliví a čekáte, až to celé začne. Po pravdě i já, a tak to nebudu protahovat, doufám, že si naše vystoupení užijete. Jako první na pódium, prosím, přivítejte slečnu, která pro naši školu získala několik cen v klavírních soutěžích. Dámy a pánové, Jessika Stevensová." Denil zvýšil hlas a ukázal směrem, odkud jsem se chystala vyjít.

Nadechla jsem se, vydechla, nasadila úsměv a vyšla. Došla jsem doprostřed pódia, uklonila se a šla ke klavíru, který byl na druhém konci.

Zavřela jsem oči a pomalu začala hrát.

Až na konci jsem si uvědomila, že je mám stále zavřené, ale nevadilo mi to. Byla jsem překvapená, jak rychle mi ta skladba utekla. Naštěstí se mi povedla snad ještě lépe než na zkoušce.

Za velkého potlesku jsem se uklonila a odešla do zákulisí. Ale ne na dlouho. Denil mě donutil, abych se šla znovu uklonit, a tak jsem šla.

Koncert plynul a já čekala, až na konec, abychom mohli s Jessem vyjít se svou nejnovější písničkou.

Mezitím hrál i Jesse. Překvapilo mě, jak dokázal z naprosto příšerných písniček udělat dokonalou a romantickou skladbu. Ani nevím, jak se ty původní jmenovaly, ale jeho verze byla naprosto neodolatelná, až se mi chtělo brečet.

Denil mi dovolil, abych se na něj dívala z rampy, která byla za zdí, takže tam diváci neviděli. Poznala jsem, že se Jessemu nehrálo moc dobře. Když jsme hráli spolu, byl uvolněný, hýbal se na všechny strany, ale teď seděl rovně jako pravítko a pohnul se jedině, když musel přesunout ruce do jiné polohy.

Když dohrál, uklonil se a odcházel, šel kolem mě, ale ani se nezastavil. Jen mě chytl za ruku a táhl za sebou.

Myslela jsem, že půjdeme zpět do koutku, kde jsme seděli, ale on mě táhl až na chodbu ke schodům. Až tam jsem dostala odvahu promluvit.

„Lásko, co se děje? Už na pódiu jsi byl úplně ztuhlý." Dívala jsem se na něj ustrašeně, čehož si všiml.

Sedl si na schod a na chvíli si dal hlavu do dlaní.

„Ty sis toho všimla? Myslíš, že si toho všiml i někdo jiný?" Vypadal dost vyčerpaně a hrozně špatně.

„No, ještě abych si toho nevšimla. Vím, jak hraješ a znám tvé pohyby při hraní. Nevím, jestli to bylo stresem, ale ten, kdo tam teď hrál, jsi nebyl ty," řekla jsem, co jsem měla na srdci.

Jen souhlasně zakýval hlavou, kterou stále svíral v dlaních. Zvedl ji a měl oči plné slz. V tu chvíli mi ho bylo hrozně líto, i když jsem nevěděla, co se dělo. Sedla jsem si k němu a objala ho nejpevněji, jak jen to šlo. On mé objetí opětoval a zdálo se, že se vše snad i k dobrému otáčí.

„Proboha, kde ste, za chvilku jdete na jeviště. Honem, Majda už končí!" vyjela na nás Eliška, která byla naštvané, že tam mohla zahrát jen jednu skladbu.

Jesse se rychle zvedl, vzal mě opět za ruku a tentokráte pomaleji se mnou šel zpět.

Když jsme tam došli, akorát z pódia odcházela Majda, a místo ní tam šel hudebkář Denil.

„Doufám, že se vám náš koncert líbil a užili jste si ho naplno. Než přijde poslední číslo, chtěl bych poděkovat vám, rodičům, kamarádům i spolužákům, že jste si udělali čas a přišli podpořit naše účinkující. Rád bych teď na pódium pozval všechny zúčastněné. Prosím, přivítejte je potleskem," dořekl a kolem nás začali všichni procházet.

Připadala jsem si jako ve snu, nevěděla jsem, co se bude dít.

„Asi jste si všimli, že tu nejsou naši poslední vystupující." Otočil se ke všem na pódiu a vyzval je, aby si šli sednout do publika. „Teď už nic nebrání tomu, abych sem pozval náš první a poslední pár, nejen hudební, ale i skutečný. Dámy a pánové, Jess a Jesse."

Jesse mě vzal za ruku a došli jsme doprostřed pódia.

„Děkujeme za vaši podporu. Než začneme hrát, rád bych vám o této skladbě něco řekl. Je to naše zatím poslední skladba, co jsme společně napsali a dodnes ji nikdo neslyšel. Tak doufáme, že se vám bude líbit."

Překvapilo mě, že Jesse promluvil. Ještě před půl rokem jsem z něj pomalu tahala slovo a teď? Hodně se změnil, a jsem ráda, že snad k lepšímu.

Ahojky všichni!
Doufám, že se i tato kapitola líbila alespoň jako ty předešlé.
Můžete se těšit opět na pravidelné vydávání, a to jednou týdně každý pátek až neděli (podle toho, jak to zvládnu napsat).
V každém případě už jdeme do finále a tato část příběhu brzy zkončí. Navážu na něj hned, možná i ve stejný den, ale dám vám v čas vědět, nebojte se.
Držte se a mějte se hezky.
Vaše Cath ❤