Po tom, co odešel domů, jsem si sedla znovu ke klavíru a zkusila si zahrát svou píseň. Udělala jsem občas pár chyb, ale nebyly fatální.

Po večeři jsem si sedla s mamkou na gauč a položila si do jejího klína hlavu.

„Mami, já mám strach. Co když to pokazím? A v horším případě Jessemu? Ten mě bude nenávidět." Cítila jsem, jak se mi do očí draly slzy.

„Zlatíčko moje, neboj se, ty to zvládneš. Nepochybuj o sobě, protože já o tobě taky nepochybuju. Postav se tomu čelem. A když uděláš nějakou chybu, tak co, svět se nezboří. Jsi moje šikula a zvládneš to. Od kolika to máte?"

Schoulila jsem se do klubíčka a otřela si oči.

„Asi od šesti. Přijdete se s tátou podívat?" zeptala jsem se polohlasem, i když jsem věděla, co mi odpoví.

„No, samozřejmě, že přijdeme. Nebo já určitě a tatínek podle mě také. Neboj se, to zvládneš. Zítra po škole si to můžeš ještě přehrát. Ale i tak budeš dokonalá. A spolu taky. A teď už dost povídání, jdi si dát horkou vanu a běž spát, uleví se ti."

Ještě chvilku jsem u mamky ležela, než jsem byla schopná se zvednout.

Měla pravdu. Horká vana plná bublinek mi udělala dobře. Vypla jsem mozek a jen si užívala.

S tím pocitem jsem si lehla do postele a naštěstí hned usnula.

Ráno, ještě než začalo vyučování, si mě na chodbě odchytl učitel Denil.

„Jess, tak jak? Máte všechno nacvičené, všechno zvládáte? Já mám po pravdě trochu obavy. Je to poprvé, co je koncert samostatně." Vypadal docela rozhozeně, což jsem zrovna nepotřebovala. Sama jsem se držela jen tak tak, abych se nesesypala, a on mi to takhle ještě komplikuje.

„Samozřejmě, že ano. Nebojte se, nezklameme vás. Už máte vytištěné programy? Chtěla bych se podívat, kdy budu vystupovat."

„Ještě ne, ale právě je jdu tisknout."

„Chcete s tím pomoct?" Nabídla jsem se a ani nečekala na odpověď. Bylo mi jasné, že pomoc ocení.

„To bys byla moc hodná. Potřeboval bych je přeložit, tak jestli bys na to měla kdykoli během dne čas, tak bych byl moc rád, protože tak trochu nestíhám."

Domluvili jsme se a společně šli ke kopírce, kde vytiskl snad tisíc programů. Bylo mi jasné, že mi bude trvat věčnost to všechno přeohýbat. Naštěstí jsem měla toho nejdokonalejšího spolusedícího, který mi vždy pomohl.

Jinak tomu nebylo ani teď. Někteří vyučující to sice neviděli rádi, ale chápali to a nechali nás ohýbat.

Na konci vyučování jsme byli s Jessem hotovi, a tak jsem všechno najednou odnesla Denilovi.

„Díky moc, Jess. Aspoň jedna starost mi odpadla, " řekl smutně.

Nechtěla jsem vyzvídat, ale už ráno působil dost smutně a nervózně, což u něj není moc obvyklé.

„Pane učiteli, co se stalo?" vypadlo ze mě.

Otočil se mým směrem a vypadal dost překvapeně.

„Jess, nic se neděje, neboj. Nic, co bych nevyřešil. Teď už se běž domů připravit. Večer nás čeká velká akce, tak ať tu jsi v čas," řekl mile a usmál se na mě.

„Dobře, tak já tedy jdu. Vy si ale také alespoň na chvilku odpočiňte."

Rouzloučili jsme se a já se vydala domů, udělat ze sebe člověka, připravit se na poslední koncert na základní škole.

Ahojky všichni! Tak už tu je začátek školního roku. Doufám, že první týden nebyl pro nikoho velké utrpení a trauma. 
Chtěla bych se moc omluvit, že jsem delší dobu nepsala, ale není inspirace a nálada už vůbec ne. Snad se to brzy srovná a budu vydávat pravidelně.
Snad se vám kapitola líbila a zůstanete u příběhu, i když nevychází zrovna pravidelně.
Mám vás ráda.

Vaše Cath ❤