Myslela jsem si, že z toho, že jsme se zdrželi, budeme mít nějaký problém, ale naštěstí ne.

Ve stanu jsme přemýšleli nad večerním programem, protože se toho kvůli dešti moc nedalo dělat. Jak jsme předpokládali, nedělo se nic. S Jessem jsme toho volna využili alespoň k tomu, abychom si zabalili věci. Díky tomu, že jsme měli volno, mohli jsme si s Jessem složit věci, abychom to ráno nehonili.

Protože jsme měli s sebou docela málo věcí, netrvalo nám to nijak dlouho, takže jsme si mohli lehnout a povídat si, nebo psát skladby. Docela jsem se začínala bát, že ten déšť se dostane až k nám a budeme mít vše mokré.

Přes noc už naštěstí nepršelo, takže se mé obavy nenaplnily.

Než jsme ale stačili dojít na snídani, začalo znovu pršet.

„Hej, poslouchejte mě všichni. Jelikož nám počasí moc nepřeje, tak mám pro vás dva návrhy. Buď pojedeme na hrad, co tu je kousek, nebo se sbalíme a pojedeme domů. Rozhodněte se a po jídle se vás zeptám." Třídní vypadala, že ji docela mrzí, že se nám nechce na vodu. Asi doufala, že většina bude chtít na hrad.

Po snídani přišla řada na hlasování. Ukázalo se, že se domů nikomu nechce, takže návrh na hrad prošel. Ale tím, že by se tam jelo na celý den, jsme se k nim s Jessem nemohli přidat. Museli jsme jet domů, protože na večerní spoj nám nic nenavazovalo.

Dorazili jsme k nám po poledni a hned jsme se svalili ke mně do postele. Připadalo mi, jako bychom tam tak leželi hodiny.

„Hele, tak mě napadlo, co si vezmeme na sebe na ten koncert? Asi by nebylo špatné mít něco stejné, nebo společné," zamumlal unaveně.

„Hm," bylo první, co ze mě vylezlo. „To je dobrý nápad. Ale co by to mělo být?"

„To já nevím, myslel jsem, že na něco přijdeš ty. Ale aby bylo poznat na první pohled, že k sobě patříme."

Dlouho jsem ležela a jen tupě zírala do stropu, když v tom mi do hlavy vletěla jedna myšlenka.

„Co ty v košili a já ve stejně barevných šatech? Třeba modrá?"

„Ne, modrou ne. Tobě by modré šaty slušely, ale mně košile ne. Co třeba červená? To by bylo lepší, ne?"

Bylo mi jasné, že musíme vyrazit hned, jinak se nikam nedostaneme.

„Uvidíme, co budou mít. Tak jdeme!" zavelela jsem a zvedla se z postele.

„Hm, to jsem nedomyslel," řekl pobaveně a zasmál se tomu.

Natáhla jsem k němu ruku na znamení, že jdeme. Jen se na mě zamračil, ale chvilku na to se zvedl a vyrazili jsme.

V nákupním centru ani nebylo tolik lidí, jak jsem si myslela. Na to, že se blíží léto, tu skoro nikdo nebyl.

„Takže, co hledáme?" zeptal se hloupě, jako by to nevěděl.

„Hlupáčku, přeci nějaké šaty. Pokud možno s krátkým rukávem, nebo na ramínka, krátká sukně, ale ne upnutá. Jo?" Sice nevypadal, že mi rozuměl, ale kývnul a mohli jsme vejít do prvního obchodu.

Celkově jsme tam strávili asi tři hodiny, protože jsem si dlouho nemohla vybrat ty pravé.

Nakonec jsem doopravdy sáhla po červených, které byly naprosto jednoduše střižené, krátký rukáv, žádný velký výstřih, v pase černý tlustý pásek a sukně očkového střihu, která myla zakončena černou krajkou. Myslím, že lepší bych už nenašla.

„Tak jo, a teď ti koupíme košili. Musíme k sobě ladit! A to nejen po hudební stránce."

Jak jsem řekla, tak jsme také udělali. Překvapilo mě, že koupit skvěle padnoucí košili byl pomalu větší problém než šaty.

Když jsme se kolem čtvrté vraceli domů, mezi dveřmi nákupního centra jsme narazili na...

Ahojky! Nejprve se moc chci omluvit, že dlouho nebyla kapitola, ale vůbec mi to nešlo a ani nebavilo.
Ale dnes je tu pro vás takový dárek ode mě :)
Snad se vám to líbilo a odpustíte mi mou dlouhou nečinnost.
Můžete typovat, na koho narazí :)

Vaše Cath ❤