„Plán na dnešní večer je jednoduchý. Nejprve se naučíte používat buzolu, a když zbyde čas, tak si zahrajeme nějakou hru." Seznámila nás s plánem třídní.

Abych pravdu řekla, z toho, co nám říkala během večera nevím ani slovo. Vůbec jsem ji neposlouchala. Seděla jsem totiž vedle Jesseho.

Když se setmělo, protože jsme seděli venku před stany, měli jsme už volno. To už ale bylo docela pozdě, takže jsem jen zalezla do stanu, převlékla se a lehla. Už jsem skoro spala, když jsem slyšela, jak se rozepíná zip stanu.

„Je, ty už spíš? A já se sem tě vzbudil, tím jak sem lezu tak hlasitě, že jo," řekl smutně můj spoluspáč.

„Nene, v pohodě. Jen pojď, já ti uhnu a vyklidím prostor."

Začala jsem se zvedat, že ho nechám, aby se v klidu mohl převléknout, ale chytl mě za ruku.

„Nikam nechoď, já se nestydím. A stejně si mě takhle už viděla několikrát."

Musela jsem uznat, že měl pravdu.

Zbytek večera jsme si povídali, leželi, pouštěli si hudbu, když v tom Jesse vstal a začal hledat papír.

„Honem, mám nápad," skoro zašeptal, ale i tak jsem ho slyšela.

Bylo mi jasné, že se tady něco takového stane, tak jsem si do telefonu stáhla aplikaci, do které se dají zapisovat noty. Vzala jsem tedy telefon, zapnula aplikaci a telefon podala Jessemu. Ten ho popadl a začal do něj něco ťukat a psát.

Když už měl zřejmě celý svůj nápad napsaný, podíval se na mě.

„Co to je? To je zajímavá aplikace. Jak si věděla, že ji budeš potřebovat?" divil se.

„No, jelikož máme nápady dost často a na vodě není úplně ideální mít papíry, tak jsem hledala, až jsem našla. Přijde mi to docela dobrý."

Když jsme zjistili, kolik bylo hodin, usoudili jsme, že je nejvyšší čas jít spát.

Řekli jsme si dobrou noc, Jesse se otočil na bok a usnul hned.

Já se docela dlouho převalovala, a stále ne a ne usnout.

Musela jsem sebou asi hodně házet, protože to Jesseho vzbudilo.

„Ty ještě nespíš?" řekl rozespale a otočil se čelem ke mně.

„Ne, nemůžu usnout. Já tě vzbudila, co?"

„To nevadí, pojď ke mně, já si tě obejmu a bude to dobrý."

Jak řekl, tak udělal. Docela mě překvapilo, že to doopravdy zabralo. Jen mi přišlo, že jakmile jsem usnula, se ozval budík. Ten hrozně pronikavý zvuk.

Po snídani následovala krátká rozcvička a posté nástup na vodu. Opakovali jsme to stejné, co předešlý den. 

Do oběda jsme jezdili jen tak po vodě, jak kdo chtěl rychle. Po něm se roztrhlo nebe a začalo pršet.

Všichni jsme protestovali, že nikam nechceme jet, ale bylo nám to k ničemu.

„Vždyť je to naopak lepší, že prší. Voda ze shora i ze zdola. Pojede se vám lépe," snažila se nás navnadit třídní.

Déšť naštěstí netrval dlouho, tak jsme se vydali na cestu. Cestou tam jsem kormidlovala já, ale pod podmínkou, že zpátky tam bude on.

Docela mi i vyhovovalo, že to navrhl, protože jsem toho měla za tu dobu už dost.

Dlouho jsme byli přede všemi, ale potom jsme zpomalili a tím se propadli až na chvost.

„Jesse, musíme přidat,jsme hodně daleko." Dělala jsem si starosti.

„Ale jsme tu spolu. Jen my dva. Z toho nemáš radost?" divil se.

„Mám, to víš, že mám, ale  nechci mít potíže."

Poznala jsem, že je smutný a asi i trochu naštvaný, což ale nedal najevo.

Když jsme se blížili ke břehu, ostatní už na něm stáli.

„Astins, Stevensová, okamžitě sem!" křičela na nás třídní.

 „Klidně na ně můžete křičet Astinsovi. Vypadá to, že svatba je na spadnutí." snažila se být vtipná asi Alina.

Z dálky jsem viděla, jak byla Laura celá rudá vzteky, že to někoho vůbec napadlo.

Donutilo mě to se usmát, ale hned na to jsem si pořádně dala. Musela jsem nás proti proudu dostat k ostatním.

Ahoj, omlouvám se, že je kapitola až dnes, ale řešila jsem různé problémy a nemohla psát.
Snad ste si další vodní kapitolu v těchto horkých dnech užili a já už jdu psát další.
Užívejte si léto, dokud to jde.

Vaše Cath ❤