Když jsme se rozloučili, Jesse ještě zůstal.

„Tak co budeme dělat? Chtěl bys něco hrát, na něco koukat, nebo ti mám něco udělat k jídlu? Nebo něco k pití? Řekni si cokoli."

„Je, Jess. Ty jsi moc hodná. S jídlem bych ještě počkal. Tedy pokud nemáš ty hlad. Jestli chceš, zahraju ti, co jsem pro tebe napsal. Nebo můžeme pokračovat v tom, co jsme začali včera."

„Prosím. Hrozně se těším, ale nevím, kam jsem schovala před mámou noty. Vadí to?" Zeptala jsem se ho trochu nervózně.

„Ani ne. Pamatuju si to a stejně to nikdy nehraju přesně. Zvlášť v tvojí blízkosti."

Zvedl oči od země a zadíval se na mě s úsměvem na rtech. Byl to zvláštní pocit.

Posadil se za klaviaturu a já si sedla vedle něj bokem, sedla jsem si na jednu nohu, loktem jsem se opřela o klavír a o ruku si opřela hlavu.

„Ehm. Sedí se ti dobře? A jsi připravená?"

Zavřela jsem oči a přikývla na souhlas. Otevřela jsem jedno oko a usmála se na něj. On mi úsměv opětoval. Otočil se ke klavíru, zatvářil se vážně, zavřel oči a spustil.

Bylo to nádherné. Nedá se říct, co přesně to bylo. Byla z toho cítit jistota zároveň strach. Nevávist. Bolest a něco na způsob zamilování.

Ještě než dohrál, jsem otevřela oči a dívala se, no spíš sem přímo zírala, na jeho rychlé prsty. Když dozněl poslední tón, zadíval se na mě.

„Jess? Jess, vnímáš?"

„Co? Promiň, jsem naprosto unesena. To bylo nádherný. Nic hezčího jsem snad nikdy neslyšela. Jak dlouho že si na tom pracoval?"

„No, abych se přiznal, tak za noc jsem to měl. A to k tomu bez klavíru. Ještě ho nemám vybalený."

„Chceš mi říct, že si to teď slyšel poprvé?" Vytřeštila jsem na něj oči.

„Ee, no... Vlastně ano. Když nepočítám to, že to slyším v hlavě, když to píšu a následně čtu."

„Ty to vážně umíš?" Vytřeštila jsem na něj oči ještě víc, až to bolelo. „Zatím jsem o tom jen slyšela."

Jesse sklonil hlavu, jako by se za to co umí styděl.

„Podle mámy jsem blázen. Tohle normální lidé neumí. A ty se narodíš v rodině, která nemá ani hudební sluch. Ty nemůžeš být náš. Už několikrát jsem přemýšlel, že to možná bude pravda. Že nejsem jejich."

Chytla jsem ho za ruku.

„Jesse, neblázni. To je normální, že umíš něco, co nikdo z rodiny ne. Buď za to rád. Já nejsem ničím výjimečná. Brácha hraje na klavír a ségra kreslí. Rodiče to u mě už očekávali. O to víc mě to mrzí. Že jsem je ničím nepřekvapila."

Chvíli jsme tam tak oba seděli a dívali se dolů. Po chvilce, která působila jako věčnost jsem se ho zeptala.

„Nekoukneme se na nějaký film? Nebo tak něco?"

„Jess, já bych rád, ale musím domů. Za chvíli bude tma a máma nemá ráda, když chodím pozdě domů. Ale někdy jindy."

Podívala jsem se na něj a povzdechla.

„Tak dobře. A dáš si něco k jídlu?"

„Nene, děkuji. Měl bych jít."

Když jsme se s Jessem rozloučili, bylo kolem půl sedmé. Bylo sice ještě světlo, ale pomalu se stmívalo.

Zalezla jsem si do postele s počítačem a zapnula chat. Byl to program, přes který jsme se dohadovali s celou třídou o všech možných věcech.

Ahoj lidi. Sice je to za hodně dlouho, ale už bychom měli přemýšlet o věcech na konec roku. Kris

Kris byl upovídaný kluk, co všechno rád řešil, probíral a staral se o všechno.

To je fakt. Co udělat šerpy na konec? Jako je vždy po koncertě rozloučení. Anett

Anett se zajímá o módu, styly a vše okolo. Chtěla by být módní návrhářkou.

A co nějaký dárek? Nechcete ho někdo vymyslet? Danil

Danil rád nechával věci na druhých, aby je udělal za něj. Často se mu to nevyplácí.

Až teď jsem se do koncerzace zapojila i já.

Jestli chcete, tak dárek vymyslím. To nebude problém. Jessika

Jess, Jess, to bys byl hodná. Už si udělala to, na čem jsme se domluvili? Laurinka

Laura. Ta ani nejde nijak okomentovat. Myslí si, že je středem vesmíru a přitom je akorát otravná.

Neměla jsem náladu se se všema bavit, tak jsem vypnula chat a pustila si uklidňující hudbu. Laura mě dokáže vždycky dokonale naštvat.

Asi po deseti minutách poslouchání jsem usnula. Probudil mě až táta, když mi bral sluchátka.

„Co se děje?"

Táta působil mírně zmateně.

„Nic, holčičko. Jen spi pěkně dál. Jen ti vezmu ten počítač."

Protřela jsem si oči a zívla.

„Kolik vlastně je?"

„Něco kolem půlnoci. Jen spi. Čeká na nás náročný den. Dobrou holčičko."

Otočila jsem se na bok a natáhla ruku po tátovi.

„Tatí, děkuju."

Ten se na mě usmál a dal mi pusu na čelo. Položil počítač na stůl a od dveří mi ještě jednou řekl: „Dobrou noc."

Ale to uz jsem téměř spala.

Následující den, jsem spala až do poledne. Byla totiž sobota. Když jsem došla dolu do kuchyně, všichni, co byli doma, což byl momentálně jen táta, seděli u stolu. Máma byla u babičky, Harry u Iren a Elis byla na výmněném pobytu.

„Dobré ráno, nebo spíš dobré poledne. Proč jsi mě nevzbudil?"

Táta vstal od stolu a uvařil mi kakao. Když mi ho podával, teprve začal mluvit.

„Jessinko, proč bych tě budil brzo, když se konečně můžeš vyspat. Co máš dneska v plánu?"

Upila jsem trochu, ale spálila jsem si jazyk.

„Ještě nevím. Možná půjdu ven fotit. Je tam ještě hezky, a ty barvy. Proč se ptáš? Ty máš dneska volno?"

„Ne ne zlatíčko. Mám noční. Takže si půjdu ještě na chvíli lehnout. Nechceš něco k obědu? Ještě jsem nevařil."

„Já něco udělám. Až to bude, tak tě vzbudím."

Po tom, co se táta krátce vyspal a odešel do práce, zůstala jsem doma sama. Takhle to bylo i následujících několik dní.