Když nastal čas vyrazit do školy, bylo mi jasné, že na mě čeká.

Oto větší překvapení pro mě bylo, když jsem vyšla před dům, a on tam nebyl. Rozhlédla jsem se po okolí, ale nikde jsem ho neviděla. Nadechla jsem se a se smutkem vyrazila do školy.

V polovině cesty se ale má nálada pomalu začala zlepšovat. Z nějakého důvodu jsem na cestě začala nacházet gerbery. Co meter to další, jinak barevná.

Těsně před malým parčíkem, co byl u školy, na mě zpoza stromu vykoukla další gerbera. Když jsem ji ale chtěla vzít, utekla mi. Ne, že by mohla utéct, ale ten kdo ji držel, s ní uhnul.

„Hele!" řekla jsem razantně a zároveň jsem se zasmála.

Zpoza stromu se vynořila hlava, která se na mě až moc divoce smála.

„To je fakt moc vtipný," řekla jsem skoro naštvaně a opřela jsem se o ten strom.

„Nelíbí se ti? Měl jsem koupit jiné kytky?" Vypadalo to, že se cítí provinile.

Zadívala jsem se na těch pár, co jsem už držela. „Ne, to ne, jsou krásné," řekla jsem tiše. Potom jsem zvedla oči od kytek na něj a usmála se. „Dáš mi ji, prosím?"

„Dám, ale něco za něco." Culil se na mě.

Protočila jsem oči v sloup a usmála se. Bylo mi jasné, co chce. A taky to dostal.

Byla jsem překvapená, jak dobře to měl s kytkou vymyšlené, co se týče pobytu ve škole. Nevím, kde ji vzal, ale měl nějakou zavařovací sklenici.

Těsně po zvonění na první hodinu, se ze školního rozhlasu ozval všemi milovaný učitel hudebky, Denil.

„Moji milí! Dnes je to ten den, když už je na čase ukončit náš konkurz na náš muzikál. Přihlásilo se docela dost lidí, takže asi bude nutné udělat ještě nějaké přezkušování. Kdyby bylo někoho málo, vypíšeme ještě další možnosti. Jestli se chtěl někdo přihlásit a nestihl to, má možnost do konce týdne. Taky bych rád upozornil naše absolventy, aby chodili s nápady, co chtějí hrát a dělat. Díky moc, už končím. Těším se na spolupráci. Čauves!" Rozloučil se zábavně.

Bylo to docela zvláštní hlášení, ale co se dá taky zrovna od něj čekat. Přišlo mi, že ta poslední část patří hlavně mě. Už několikrát mi říkal, abych mu přinesla noty, ale já nic. Dnes jsem už pro něj noty měla. Nebo jsem si to alespoň myslela.

„Jess! Skvělé, neseš mi noty?" ozval se nadšeně Denil.

„Dobrý den, ano nesu." Začala jsem v batohu hledat noty, ale nějak se přede mnou stále schovávaly.

„Nemůžeš je najít? Nebo si je vůbec nenesla?" řekl docela podezíravě.

„Nesu, opravdu, jen je teď nemůžu najít. Chtěla bych hrát „All of me". Hrála jsem to asi před rokem na soutěži, kterou jsem vyhrála. Ale už si ji nepamatuji."

„Fajn, když je najdeš, přines mi je. Pokud ne, tak zítra. Jo, a abych nezapomněl, vyhrála jsi konkurz na hlavní roli našeho muzikálu. Doufám, že mi to nehodíš na hlavu, protože Jesse se přihlásil jen na klavír. On neumí zpívat?"

Přestala jsem hrabat v batohu, zvedla hlavu ke stropu, přimhouřila oči a přemýšlela, jestli jsem ho vůbec někdy slyšela zpívat. Potom mi došlo, že jednou jo. Ale to už je delší dobu.

„Slyšela jsem ho jen jednou a musím uznat, že umí zpívat opravdu dobře. Je bas!"

Ještě chvíli jsme probírali muzikál, ale potom už jsem odešla.

Ve středu pro nás všechny deváťáky nastal nehorázký šok.

„Cože? To si dělají srandu?" křičeli všichni přes sebe v různých obměnách.

„Bohužel, je to tak. Musíte mít na ples připravený nějaký program. A vedení to chce nejpozději dva týdny před plesem vidět," dodala naše třídní poněkud zdrceně.

Bylo mi jasné, že hádky naší třídy budou ještě hodně narůstat.

Ahojky!
Nastal čas další kapitolky a ono to šlo docela lehce. Doufám, že se vám to líbí, protože já s ní docela spokojená jsem.
Mám jednu otázku. Jaké téma by podle vás bylo nejlepší na ten program?
Děkuji moc všem za úplně všechno. 
Jestli máte něco na srdíčku, tak mi to napište, vždy si ráda počtu. Děkuju moc.

Vaše Cath ❤