Kdyby mi někdo řekl, co se dnes bude dít, nevěřila bych mu. Popravdě jsem to zažila a stejně jsem tomu nemohla uvěřit.

Seděli jsme na posteli a já jen čekala, co se bude dít.

Docela dlouho jsme si povídali o všelijakých hloupostech od rodiny, minulost až jsme se dostali k tomu, co mě zajímalo od doby, co jsem otevřela dveře.

„Od kdy hraješ na kytaru? Jak je možné, že o tom nevím?" zašeptala jsem jeho směrem.

Nadzvedl ramena a nahnul hlavu na stranu k jednomu ramenu. „To nevím. Možná, že toho o mně nevíš víc."

To mě docela překvapilo a vyděsilo zároveň.

„Ale už dost povídání. Přišel jsem se ti omluvit a tak trochu i žehlit to, jak jsem se zachoval ráno. Chtěl ..."

Než to stačil doříct, chytla jsem ho za ruku a nezdvořile jsem mu skočila do řeči.

„Ne, neomlouvej se. Já to chápu," usmála jsem se na něj. Můj milý tón hlasu se změnil na mírně podezíravý. „Moc pro mě znamená, že tu jsi, ale nebude tě hledat máma?" Snažila jsem se ho nějak nenápadně poslat domů.

„To se neboj. Ta spí a do práce jde až někdy dopoledne a to už bych stejně byl pryč z domova. Nemusíš se bát."

Tím mě naprosto odzbrojil a já neměla slov.

Popadl kytaru a začal vybrnkávat nějaké tóny a rytmy. Bylo to hrozně moc příjemné a uklidňující.

Vydržela jsem to poslouchat asi deset minut. Celou tu dobu jsem hypnotizovala jeho ruce.

„Nebolí tě už ruka?" Zajímalo mě.

„Pro mou krásku vydržím vše." Usmál se na mě a já na něj. Bylo to neskutečné.

Celou noc jsme si povídali, já poslouchala, jak hraje na kytaru a ani trochu se nám nechtělo spát.

Když ale nastal čas na vstávání, začala jsem pociťovat únavu. Jesse, který ležel vedle mě, vypadal nabitě a klidně by si dal další noc beze spánku.

Zrovna dnes bylo doma až moc lidí. Vlastně tu byli úplně všichni. Dalo by se říct, že se tady jeden navíc nepozná, ale mamka by to poznala.

„Zlato? Mám pro tebe nemilou zprávu," oznámila jsem mu tiše.

„Dobré ráno, krásko. Copak?" 

Brouček můj. Udělal na mě psí oči, což mě dostalo mírně do úzkých, ale rychle jsem se vzpamatovala.

„Dole už je až moc velké živo. Asi budeš muset ven oknem." Vypadlo ze mě přímočaře.

Ovšem Jesseho reakce mě překvapila.

„Tak jo. Máš tu někde nějaký provaz?" řekl naprosto vážně.

Vyvalila jsem na něj oči. Nevěřila jsem tomu, co právě řekl.

„Nebo mám snad skočit?" teď už z jeho hlasu zněla ironie a náznak smíchu.

I tak jsem se nezmohla na slovo. Bylo mi jasné, že by to dokázal udělat.

Otřásla jsem se a přemýšlela, co se dá s touto situací udělat. Jediná možnost byla ho nějak propašovat dolů a dostat ven. Tolik úkolů po ránu a ještě po probdělé noci.

„Tak počkáme, až budou všichni v kuchyni a potom spolu půjdeme dolu a otevřeš mi dveře. To by šlo, ne?"

Proč mě pokaždé dostane, co vymyslí.

„Tak snad tam všichni budou." Zapochybovala jsem.

Převlékla jsem se a vydala se do koupelny trochu probrat.

Bylo mi jasné, že musím být rychlá a moc nad ničím nepřemýšlet. Slyšela jsem ze zdola, že už tam někdo je, což nebylo nijak divné. Doufala jsem, že tam bude většina členů, a tak jsem vešla k sobě do pokoje a vyzvala Jesseho, aby šel.

Když jsme ale vyšli na chodbu, někdo šel po schodech. Otočila jsem se k němu čelem, ruce mu položila na hrudník a zatlačila ho dovnitř. Muselo to vypadat docela komicky, ale zabralo to.

„Jess?" zaslechla jsem tichý hlas.

Vystrčila jsem hlavu ven, abych zjistila, kdo to byl.

„Pojď dolů, už čekáme jen na tebe." řekla mi Sophi. Přišla o kousek blíž a pošeptala mi: „Klidně může jít normálně po schodech, máma o něm ví." a mrkla na mě.

Zhostila se mě vlna zděšení. Máma o něm ví a neřeší to? Zvláštní.

Konečně jsme se vydali po schodech dolů. V kuchyni už opravdu všichni snídali, ať ve stoje, nebo sedě.

Když mě máma uviděla, mile se usmála a ukazovala mi, abych šla k ní. Došlo mi, že o Jessem neví.

Jesse rychle prošel předsíní, a když byl v kuchyni velký hluk, odešel.

Slyšela jsem jen lehké bouchnutí dveří.

Ahoj všichni!
Moc se omlouvám, že minulý týden kapitola nebyla, ale začalo zkouškové a s ním i moc učení. Zároveň s tím odešla inspirace a já pomalu nevím a moc mi to nejde a nesedí.
Mimo jiné jsem zjistila pro mě docela děsivou věc. Maximum kapitol u jednoho příběhu je prý 200 kapitol. To znamená, že tento příběh opravdu budu muset rozdělit do dvou knih. Až ten čas přijde, upozorním na to dost dopředu, nebojte se.
Děkuji všem, co mi zůstáváte věrní i v období "sucha". Jednou se vrátím v plné síle a vše vám vynahradím.

Vaše Cath❤️