Když jsem se ráno probudila, čekala jsem, že budu mít zprávu od Flashe. Jenže ne. Ani si to nepřečetl. Zatřásla jsem nad tím hlavou a šla ze sebe udělat člověka.

Protože jsem se probudila nezvykle brzy, šla jsem i do školy dřív. A to asi o hodinu.

Byla jsem domluvená s Denilem, že když budu chtít hrát, nebo tak, že můžu jít do družiny, kde si mě zapíší, a potom si dojdu pro klíče od učebny s klavírem.

Přesně tak by se stalo, kdyby na lavičce naproti domu neseděl Jesse.

Rozhlédla jsem se a přešla ulici. Už jsem otvírala pusu, že na něj začnu křičet, když v tom si klekl a začal zpívat moji oblíbenou písničku, a to od skupiny Elán, Láska moja.

Překvapilo mě, jak dobrá byla jeho slovenská výslovnost.

Ani ne v polovině písničky jsem padla na kolena a začala brečet, protože mě to dostalo.

Nepokračoval. Natáhl se ke mně a chtěl mě obejmout.

„Ty si myslíš, že jedna písnička napraví všechny chyby?" zakřičela jsem na něj najednou.

Zvedl se ze země a kousek poodešel.

„Víš, já, prostě mě to mrzí. Nevím, co se se mnou stalo. Nechci se na nic vymlouvat a pochopím, když už se mnou nebudeš chtít mluvit. Klidně si za trest sednu k Lauře, stejně po mně pořád jede, tak budeš mít alespoň klid."

Zvedla jsem se ze země, kam mě dostal. Pomalu jsem k němu došla a objala ho ze zadu.

„Ty mě tak moc trápíš, to víš, že ano? Tak hrozně moc bych" nemohla jsem pokračovat, musela jsem polknout a utřít si slzy.

Cítila jsem, jak jeho tělo celé ztuhlo. Najednou sklonil hlavu a chtěl jít. Jenže zapomněl na to, že na něm tak nějak visím.

„Nechoď, prosím. Navíc jsem nedomluvila." První půlka věty ze mě vyletěla jako med, co se potom změnila v ostrý šíp.

Chytl mě za ruce a rozpojil je.

„To sice ne, ale já vím, co mi chceš říct. Neboj, už dnes budu u ní." Řekl stále zády ke mně a dost rozhodně.

Dala jsem ruce v bok a znovu na něj zakřičela.

„Ne! Ty nic nevíš." Chtěla jsem zakřičet i další věc, ale naštěstí jsem se udržela.

Uvolnila jsem svůj postoj a s klidnějším hlasem pokračovala. „Pojď, promluvíme si o tom jinde." Ukázala jsem hlavou směrem ke škole a pomalu se vydala i tou cestou, ale on za mnou nešel.

Zůstal tam stát jako uražené děcko. No a? Tak ať si nechodí. Já se ho nebudu prosit.

Byla jsem tak hrozně naštvaná, že se mi ani nechtělo do školy. Přesně jsem věděla, že tam bude. Poslední věc, co bych dnes potřebovala, je dívat se na něj celý den.

Obešla jsem dům a do zahrady, co je za domem vešla zadním vchodem. Moje kroky vedly hned do postele.

Rozhodla jsem se, že budu dělat, že je mi špatně. Asi za deset minut mi od něj přišla zpráva, že ho to mrzí, a že by si rád promluvil.

Po této zprávě se mi udělalo doopravdy špatně. Bylo mi špatně z Jesseho. To, jak se ke mně choval, že mě ani nenechá domluvit.

Máma mě doma nechala, a ani nechtěla vědět proč.

Celý den jsem ležela v posteli a přemýšlela, co se vztahem s Jessem.

Jo, miluju ho a ne málo, ale to jeho chování mě doopravdy dost štve. Kdyby o něm chtěl alespoň mluvit, ale to ne, on se vždy na něco vymluví, nebo naštve a tím to skončí.

Vzala jsem si papír a začala sepisovat, co vše mu chci říct.

Po chvilce byl papír úplně plný z obou stran. Ale použít se z něj dala jen jedna věta, kterou jsem se také řídila.

Ahoj, tak mě tu máte zase 🙂😊
Doufám, že se vám kapitolka líbí, i když je docela smutná. Nebo alespoň na mě tak působí.
Co myslíte, že bude ta věta? Odpustí Jess Jessemu a zkusí to s ním ještě? Co byste udělali vy? Koho byste rádi v příštích částech viděli, nebo spíš, aby se objevil?
Doufám, že vaše vysvědčení bylo dobré a nikdo kvůli němu nepáchal sebevraždu, protože je to naprosto zbytečné. 
Mějte se hezky, užívejte si volno, kdo ho má. A kdo ne, tak se na něj těšte, protože čeká na všechny.
Papa, vaše Cath❤️